Arnael III - zkáza a vězení

7. května 2015 v 7:20 | Akylasia |  Příběhy
Bolest ustoupila, jak fyzická, tak psychická. Každému se dá ublížit, ale nastane okamžik, kdy se tělo i mysl zocelí před krutostí druhých. Pak už ani slova, ani rány nemohou ublížit. Nebo alespoň ne takovou silou. Ale i reakce se mění. Z toho, jenž si ubližovat nechá se stává agresor. Ten, kdo oplácím bolestí nebo i ten, kdo jiným bolest sám ukazuje. Příběhy jsou různé, situace jsou různé. Život skrývá mnohá překvapení a mnoho příběhů. Některé jsou vyprávěné. Jiné upadají ve věčnosti. A jiné, jako tento, vyplouvají po dlouhé době na povrch. Aby připoměl druhým, kolik bolesti a utrpení může druhým přinést ten, jenž trpěl.
***
Arnael pokračoval ve své pouti bez domova a bez přátel. Zprvu krvácel z ran, jež utržil od Ailana, ale nijak tomu nevěnoval pozornost. Krvácení ale celkem brzy ustalo. Nebál se, že by jej někdo stopoval. Krve sice bylo hodně, ale smečka se neodváží. A kdokoli jiný by poznal, že umírat rozhodně nehodlá. V žilách mu kolovalo ještě spoustu krve a mimo jiné i vztek a nenávist.
Ne. Svět si nezaslouží milost, lásku a přátelství. Doby klidu a míru končí, pomyslel si Arnael. Zastavil se na paloučku a vzhlédl k obloze. Nevšiml si, že se již setmělo. Nebe bylo černé, jako jeho mysl a srdce. Jen ten zářiví měsíc v úplňku a miriády hvězd kazily podobnost.
I když... Můžou to být světla mé síly, jež se probouzí, pomyslel si zamyšleně Arnael. Oklepal se a lehl si, hlavu stále zvednutou k obloze.
"Ailin... Má milá Ailin..." zašeptal zkroušeně a uvědomoval si, že spolu s těmi slovy k nebi míří nejen vzpomínky na ni, ale i veškerá jeho dobrota a laskavost, jeho mírumilovnost i láska. Vzdával se toho, v co věřil, aby se obrnil proti krutosti světa. Cítil svrbění po celém těle, ale nebylo nepříjemné. Právě naopak. Sílil. Do těla se mu vlévala moc a energie, opojná a krásná. Hřála, ba přímo hořela mu pod srstí. Volala na něj, ať ji přijme, ať se spolu vrhnou proti světu a ukáží mu, že nejsou tak slabí. Ať vrátí světu to, co on mu dal. A Arnael se nebránil. Malátně vstal a vycenil tesáky v temném zavrčení, jež se nočním tichem neslo dál a dál. Slyšel mávání křídel, vyděšený útěk zajíců i myší, všeho, co bylo skryté v blízkém okolí. Jantarový lesk jeho očí byl prozářen vnitřní silou. Vlčí oči, které již tak ve tmě trochu září nabraly na intenzitě. Tento žár se ale zdál jedovatý a zlý. Arnael zvedl hlavu k obloze, která se náhle začala zatahovat černými mračny, až nakonec pohltili všechny hvězdy i měsíc a zem se ponořila do černé temnoty. Tehdy noc prořízlo vytí jednoho osamoceného vlka. Vytí, které roztřáslo každého, kdo jej zaslechl. Ať už to byla slabá myška, vznešená srna, bratr vlk či nebojácný medvěd. Každý se skryl a třásl, dokud jasný hlas vlčího démona nepohasl. I tak je tento hlas strašil ve snech.
***
Rozeběhl se pryč z těch míst. Cítil vítr v srsti, radost z pohybu. Byl rychlejší a hbitější, než jiní vlci, ale teď si veškerou tu změnu uvědomoval se slastným potěšením. Letěl jako vítr, snad i sám les mu uhýbal z cesty třesoucí se strachem. Ten šelest, prudký a tichý, jak stromy varují před nebezpečím, jež se řítí vpřed.
Ale kdopak nám tak ublížil? pomyslel si Arnael a zvolnil. Napřímil uši.
Všichni... uslyšel tichý šepot kdesi ve svých myšlenkách. Znal ten hlas a přesto mu zněl cize.
Ailin ne, odpověděl vzdorně v myšlenkách.
Ale ano. Věděla, co se stane. Nevarovala tě. Chtěla se zbavit Ailana, chtěla tě jako vůdce. MAnipulovala s tebou!! hlas v jeho hlavě zaburácel zlostí.
Ne! vykřikl Arnael. Uvědomil si, že jeho odpor byl slabí.
Ale ano, řekl nyní již mírně onen hlas. A Arnael ho poznal. Byl to jeho vlastní hlas, hrubí bolestí a vztekem. Cítil v něm krev a touhu po bolesti druhých. Touhu zabíjet. V první chvíli se lekl sám sebe a prudce zastavil se. Pak si ale vzpomněl na Ailana. Otřepal se.
Ano, vidíš to správně. Ailan se nebál a netrpěl. Protože byl krutý. Buďme taky krutí. Podívej, jak je to snadné! zahlaholil vesele jeho vlastní hlas. Načež se Arnael prudce otočil do strany a skočil do křoví, ve kterém se skrýval zajíc. Nestihl ani pořádně vystartovat vpřed. Ale Arnael jej nezabil. Sevřel čelisti na jeho zádech, dokud se neozvalo zapraskání lámané páteře. Pak zajíce pustil.
Podívej. Má strach, zapředl sladce ten hlas. Nasál štiplavý pach strachu a sledoval zajíce, který čekal na svůj osud. Zadní nohy měl bezvládné, ze zad mu stékala sladká krev. Olízl se. Oči, jež dosud byly výrazem osobnosti, ztvrdly. Nejistota a neštěstí, jež se v nich zrcadlily - zmizely. Zůstala bezohlednost, lačnost a touha. Krutě se usmál, vycenil na zajíce zuby a vychutnával si ten čpící pach strachu, jež stoupal. Pak mu ukousl hlavu. Nocí se opět rozeznělo jeho lačné volání. Vytí, jež prořízlo noc, bylo plné touhy a krvelačnosti. Tohle vytí oznamovalo lov.
***
Vyrazil kupředu. Byl rychlý, hbitý a neúnavný. Hnal se vpřed, větřil a hledal. Cítil palčivou touhu po krvi. Neúprosně hledal, kde by mohl zabíjet. A pak to ucítil. Lidský pach, nezaměnitelný pach, který krčil nos a kroutil vnitřnosti. Lidé. Ubližovali bez zájmu.
A my budeme taky, zavrčel hlas. Vrčení se přeneslo přes jeho pysky. Odhalil tesáky a tiše se připlížil k okraji vesnice. Opět cítil to mravenčení po těle, příjemné teplo s tím spojené. Rostl a mohutněl, až byl dvakrát tak velký, než předtím. Cvakl vesele čelistmi.
"zábava, může začít," pronesl zřetelně. Napřímil se v celé své výšce a vtrhl do vesnice. Chvíli trvalo, než si lidé uvědomili, že ve městě řádí příšera. Někdo začal zvonit na poplach, ale Arnaelovi to bylo jedno. Věděl, že najde i ty, jež utečou. Před ním nebylo úniku a to brzy všichni pochopí. S radostným vytím plným rozkoše cupoval ty ubohé lidské tvorečky na kousky. Bylo mu jedno, zda se jedná o dospělé, starce nebo děti. Žádný člověk si nezasloužil žít. Ani si zpočátku neuvědomil, že nedlouho po začátku jeho masakru zůstalo město vlastně prázdné. Slyšel nářek umírajících, ale nikdo se již nehýbal. Vesnice páchla smrtí. Přesto věděl, že neskončil. Uprchlíci. Vydal se po jejich stopách. Nespěchal, i tak je brzy dohnal a dokončil svou práci. Na oslavu svého úspěchu opět nechal nocí zaznít jeho hlas, plný krve a smrti, plný rozkoše.
***
"Každá rozumná bytost o něm ví. Každá rozumná bytost o něm vypráví dál. O monsru, jež za sebou nechvá krev a smrt. Nemá slitování. Nezabíjí pro potravu, ale pro potěšení. Není způsob, jak se vyhnout masakru. Kam jeho obrovská tlapa vkročí, tam nastane smrt a zkáza."
"Co to má znamenat?" reaguje na ta slova klidný hlas.
"To znamená, že vlčí démon už má svou pověst. To, že zabíjí na druhém konci světa neznamená, že sem nepřijde. I tady byste měli vědět o jeho existenci a dát si na něj majzla," odsekl postarší muž, jež se svou rodinou a majetkem utekla z dalekých zemí sužovaných vlčím démonem.
"Ale houby. Strašák, abychom vás litovali," mávl muž z osazenstva krčmy.
"Říkej si co chceš, hlupáku. Až sem dorazí smrt, vzpomeneš si na nás," odpověděl onen muž. Nikdo další už jim nevěnoval pozornost. Vyslechly si jeho strašidelné vyprávění o vlku velkém jako slon, jenž zabíjí. Pohádky. Přestože zvěsti o něm kolují už déle, nikdo v těchto zemích jim nevěřil. Tady byly daleko a nepoštvali proti sobě lesního ducha. A přesto byly někteří nesví z množství uprchlíků, jež proudily do těchto zemí. Báli se, aby nestvůru nepřivedli sebou. A báli se oprávněně.
Týden poté, co starý muž s rodinou odešel, z lesa nedaleko se ozvalo vytí. Bylo temné a slibovalo krev a utrpení. Tehdy lidé pochopili, že měli věřit, aspoň z části měli věřit. Někteří se modlili za spásu, jiní se pokoušeli utéct, další se chystali k boji. Všichni do jednoho ale vinili uprchlíky z toho, že k nim bestii dovedli.
***
Byl vyhlášen lov, byla vyhlášena odměna. Ta se neustále navyšovala. S počtem mrtvých nevinných, i s počtem těch, jež se vydali bestii zabít. Kam vlk vstoupil, tam zabíjel a nikdo mu nedokázal vstoupit do cesty a zastavit masakr. Prozatím. Protože na každé zlo někde číhá dobro, jež je vyrovná - a naopak. Rovnováha má svůj řád, ale také svůj čas. Dobro, které mělo sílu zastavit vlka muselo teprve vzejít. Vyklíčit. Pomalu nadcházel čas osudového střetnutí, které nikdo nečekal.
Vlk vtrhl do dalšího města. Ani kámen neodolal jeho vzteku. Drtil a bořil domy i stěny, bez nejmenších problémů ničil kamenné hradby. Uprostřed města na velkém náměstí se zdejší lidé pokusili uplatit vlka obětinou. Ke kůlům tam byly přivázaní lidé. Několik trestanců, několik panne, dokonce i pár dětí. Lidské zoufalství se neslo ve znamení ochrany vlastního života. Obětováníhodný byl každý - i vlastní rodina. Arnaela to však popouzelo ještě více. V hloubi duše, kde byl ještě rozumně uvažující koutek mysli, se rozčiloval nad tím, jak lidé nedrží pospolu a obětují své nejbližší. I zvěř je mnohokráte více soudržná, jak lidé. Občas se ale najdou vyjímky a na poslední chvíli přiběhnou zachránit svou rodinu. Není jim to moc platné, neboť stejně zaplatili životem. Náhle se ale zarazil. Cítil, jak mu do zad prýští laskavost a moc. To ještě necítil, alespoň ne v takové míře. Prudce se otočil a vyrazil vpřed. Hnal se skrze město, až dorazil na jeho okraj. Na mýtině za ním stála postava. Mladá dívka, klidná a sebejistá. To z ní prýštila ta moc a laskavost. Vztekle zavrčel. Ta laskavost a něha v očích mu něco připomínala. Ale bolelo to. O to víc vzteku to v něm vyvolávalo. Skočil po dívce s tlamou dokořán, připraven ji překousnout v půli. Dívka se ale nebála. S hrůzou Arnael zjistil, že je pomalejší. Cítil, jak se kolem jeho těla obtáčí energie. Vztekle zařval a podvolil se své vlastní temné moci. Přerval pouta, jež se kolem něj ovíjela a skočil po děvčeti. Ale nedopadl. Jako by vskočil do obrovské studně, do černého tunelu, do kterého se pomalu vmíchávala světlá barva. Až se objevil ve velké kruhové místnosti, světlé a prázdné. Vrhal se proti stěnám, rval je na kusy. Ale obnovovaly se. Byl v pasti. Vlk nepříčetně útočil, narážel hlavou do stěn a velmi dlouho se odmítal uklidnit. Trvalo to dlouho, ale přeci jen uznal, že je konec. Byl uvězněn.
***
Dívka dva dny spala. Na břiše ji žhnul složitý znak, který pomalu vybledal, podle toho, jak vlk slábl a přestával útočit proti stěnám svého vězení. Když se konečně uklidnil a znak z energie vybledl, dívka se probudila. Ještě den zůstala ve vesnici, v pohodlném pokoji, s dobrým jídlem i vínem, obskakována lidmi. Neměla z toho však radost a jakmile nabrala dost sil, odešla neznámo kam.
Ještě dlouho po jejím odchodu se vyprávělo, jak mladá dívka zdolala nezničitelného vlčího démona. Ale stejně jako jizvy a rány na těle, duši i budovách vybledly a zmizely, ztratila se i bolestná historie časů krveprolití a strachu. Příběh vlčího démona byl zapomenut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama