Prosinec 2010

Renerienský vlk

22. prosince 2010 v 9:08 | Akylasia |  Vlci

Nesoucí hrozbu vlčích spárů, eleganci kroku a nádheru jiskřivých očí.


Vzhled:
Stavbou těla jsou totožní s klasickým vlkem, pouze jsou útlejší a elegantnější, s douhýma, úzkýma nohama. Mají jiskrný pohled zlatavé barvy, ojediněle černé či modré. Srst mají většinou bílou, i když se objevuje i ojedinělá černá. V srsti pak mají zvláštní znaky v barvě svých očí, které se objevují pouze při blízkosti či použití magie. Mají dlouhý ocas, jehož špice je taktéž zakončena barevnou srstí (jako liška) v barvě očí, stejnou barvu má i jejich jiskřivá krev. Jejich srst je neuvěřitelně jemná, že by i hedvábí mohlo závidět.

Životní prostředí:
Hledají prostředí, kde nejsou lidé či rasy jim podobní. Hledají klid a místa, kde se mohou skrývat, kde je dostatek potravy a vody. Ve větší oblibě mají lesy, kde si mohou vyhrabat nory a dolíky, nepohrdnou však ani skalisky, kde se uchylují do jeskyní. Především však hledají místa, kde se neobjevuje magie , přesněji řečeno magie silnější, než je typická pro přirozený běh jejich okolí, neboť na ni pak reagují znaky na těle, které lehce září a tím jim znemožňují lov a skrývání.

Strava:
Jsou to převážně masožravci, proto typicky loví zajíce, bažanty, holuby, vysokou, aj... Mimo masa je pro ně však důležité zachovovat si zdraví, takže polykají drobné kamínky a vybírají si rostliny, které podle magie rozpoznají za léčivé. Mimo jiné musí mít pravidelný pitný režim.

Mláďata a rodinné uspořádání:
Pokud nežijí jako tuláci, soustřeďují se do smeček různých velikostí. Smečku pak, stejně jako u lidí, vede vůdčí alfa pár. Ten je většinou nejsilnějí a nejinteligentnější, aby se mohl postarat o celou smečku. hierarchie ve smečce je pak totožná s vlkem, podle postavení jsou pouštěni k jídlu, vodě, norám s vlčaty, lovu i páření, apod... Páření ve smečce není nijak omezeno, pouze alfa páru se nikdo nesmí dotknout ani se je pokusit svést. Pokud je samec vyzván k boji, přikročí k němu. Vítěz se stává alfa samcem a poražený klesá na nejspodnější příčku hierarchie. O vlčata se pak stará celá smečka, přičemž se nijak nerozlišují vlčata alfa páru či jiného.
Vlčice může být březí celkem čtyřikrát do roka, v létě, na jaře, na podzim i v zimě. Březí je půl roku, přičemž následně může vhrnout od pěti až do patnácti vlčat. Počet nad deset je však nebezpečný nejen pro samotná vlčata, ale i pro vlčici. Vlčata se rodí holá a slepá. Do dvou měsíců jim naroste srst a rozlepí se oči, do té doby je s nimi neustále matka.
Od dvou měsíců se vlčata dobírají ven. Je jim dovoleno motat se po celém prostranství jejich velkého "pelechu", kde je pečlivě hlídají všichni členi smečky. Pokud jsou na lovu, je určen jedinec, který je hlídá a stará se o ně.
Vlčata od narození sají mateřské mléko. Od dvou let přecházejí na maso. Ve věku tří let jsou již brány sebou na lov. Od pěti let mají možnost opustit smečku, nikdo je k tomu však nenutí.

Schopnosti:
Vycítení magie, díky jejich znakům. Tyto znaky mohou vyvolat sami, když jsou v ohrožení či chtějí někomu pomoci. Jejich přirozeností je využívaní okolí, tedy třeba sklonění stromu, přivolání včel, apod... JE to jejich jediná schopnost, ovšem je natolik univerzální, že jim naprosto postačí. Po jejím užití však bývají různě unavení, dle náročnosti a jejich síle.

Nemoci a co je může ohrozit:
Onemocnět mohou, pokud nemají dostatek pohybu, stravy, vody, kamínků a bylin. KDyž jsou ve volné přírodě a v ideálním prostředí, nejsou nikdy nemocní, pokud se nejedná o nějakou kletbu, tu se však snaží eliminovat jejich magie. Ohrozit je tedy mohou pouze lovci, démoni, či ti, jež touží po krvi a vraždách. Nemají příliš silnou regeneraci a podléhají černé magii a vážným zraněním.

Chování k lidem a jiným rasám:
Jiné rasy, pokud již dříve bydleli v prostředí, kam dorazili či se usadili v okolí a nijak je neohrožují, jsou pro ně jen sousedy, které nechávají být. Pokud je dostatek potravy a nezasahují do jejich území. Pokud ano, tak je většinou vyhánějí. Lidi vyhánějí okamžitě, protože na ně ze 3/4 případů setkání zaútočili a redukovali počty v jejich smečkách. Když však projevíte, že jste nepřišli útočit či jen procházíte, nechají vás. Jsou to pouze hlídači svého území a smečky.

Chování k nim:
Pokud se k nim chcete přiblížit, přijďte beze zbraně a sami. Pohybujte se nejprve na okraji území, nebo dokažte vlkům, že pro ně nejste hrozbou. Buďte upřímní, pohybujte se volně, snažte se vyvarovat prudkým pohybům. Nejvíce si je získáte záchranou jedince či ochranou území, ale prokouknou, pokud je tento čin naplánován. Buďte prostě upřímní.

Můj názor:
Jsou nádherní, jsou elegantní, inteligentní a milý. Znát je, být jejich přítel, moci mezi nimi trávit čas = to nejlepší, co můžete zažít. Tím spíše, když se můžete probírat jejich neuvěřitelně hebkou srstí.

Aimorský divoký kůň

12. prosince 2010 v 14:43 | Akylasia |  Tvorové
Vzhled:
Postavou je podobný arabskému koni. Je elegantní, s úzkýma nohama, klenutým krkem i hlavou. Má přiměřeně velké oči černé barvy. Hříva mu spadá až po plece, ocas téměř až k zemi. Mají neuvěřitelně pevná kopyta, nad nimiž mají drobné rousy. Výškově se pohybují hřebci okolo 190 cm v kohoutku, klisny okolo 175 cm v kohoutku a čerstvě narozená hříbata okolo 130 cm v kohoutku.
Co se barevnosti týká, je různorodá. Může se objevit od rezavé, bílé, černé až po hnědé nebo krémové. Vzor na těle se, dá porovnat s, v dnešní době k vzácnému, druhu Apalosy, tedy náhodně rozmístěncýh flíčků. Jedinným kritériem je fakt, že flíčky jsou drobné, jako by jste koníka postříkali.
Životní prostředí:
Dávají přednost rozlehlým pláním se šťavnatou travou, nedalekým zřídlem vody a úkrytem v podobě lesa. Spokojí se však i s lesní mýtinou, pokud nejsou v početném stádu. Vyhýbají se blízkosti lidí a lidského obydlí, stejně tak i blízkosti přirozených nepřátel.
Strava:
Jsou to čistí býložravci, kteří se spokojí s dostatkem trávy, popřípadě sena, bylin či nějakých plodů. Jelikož si vybírají místa blízká lesů, nemají potíže s dostatkem lesního ovoce a svěží trávy. Nepotřebují příliš často pít, ovšem mají své limity, které znají a snaží se jim zabránit. Nemají žádné specifické požadavky.
Mláďata a rodinné uspořádání:
Jsou to společenská zvířata tvořící stáda. V jejich čele je jeden jedinec, hřebec či klisna, který stádo vede a hlídá před nepřáteli a útočníky a hledá místo ideální pro život stáda. Ostatní koně ve stádě mu důvěřují a nechávají výběr na něm.
Klisna může být v říji dvakrát do roka. Na jaře a na podzim. Podle toho se také rozlišují hříbata, podzimní a jarní. Klisna je březí zhruba pět měsíců. Rodí živé jedince, kteří jsou schopni se okamžitě postavit. Jako jiní koně patří k savcům, proto zpočátku hříbata sají mateřské mléko.
O hříbata se stará celé stádo, rozptyluje, hraje si s nimi a učí je. Pokud je ve stádu víc matek, jsou ochotny krmit i cizí hříbě, pokud ovšem mají dostatek mléka.
Hříbata sají mléko zhruba do jednoho roka, poté jsou postupně učeny na ovoce a trávu. Do dvou let však tuto stravu nadále kombinují s mateřským mlékem. Po dvou letech již matka neprodukuje mléko a hříbata přechází kompletně na pevnou stravu.
Dospívají asi ve dvaceti letech. Tehdy mohou buď opustit stádo, nebo v něm zůstat. ostatní koně je nevyhání, ani vůdce.
Tito koně, ač jsou rozdílný od ostatních, se nevyhýbají ani kombinacím s ostatními stády, se kterými mohou mít potomky. Hříbata pak získávají vlastnosti těchto koní i jejich dlouhověkost (viz., schopnosti).
Schopnosti:
Jsou to vynikající běžci s neuvěřitelnou vytrvalostí a schopností kličkovat, oproti typickým koním. Ač nežijí ve skalnatém prostředí, umí výtečně šplhat. Mají neuvěřitelně rychlí metabolismus a patří mezi dlouhověké koně (dožívají se v průměru 500 let - záznamy o starším jedinci nikde neexistují). Většinou však ve svém stáří podléhají svým pronásledovatelům, proto jejich věková hranice není známa.
Nemoci a co je může ohrozit:
Jsou to koně, jako kterýkoliv jiní. Může je ohrozit jed, špatné byliny, mohou nastydnou, mohou je napadnout různé plísně a choroby typické pro jakékoliv jiné koně. Jejich odolnost je naprosto stejná, jako u jiných druhů známých koní.
Ohrozit je proto může cokoliv, co je. Nejen nemoci, ale i lidé či jiní předátoři, kteří jsou schopni je ulovit. Jako obrana se pro ně vyvinula jejich rychlost a obratnost.
Chování k lidem a jiným rasám:
Jsou to plachá a nedůvěřivá zvířata. Pokud narazí na tvory, který žijí v daném prostředí, příliš je neřeší. Pokud to ovšem nejsou masožravci či útočníci, kteří by je mohli ohrozit. Nejsou útoční, především sázejí na svou hbitost a utíkají, i když pak musí hledat nová místa pro žití. Lidé jsou pro ně lovci, proto před nimi utíkají.
Chování k nim:
Pokud si je chcete získat, posaďte se někde v jejich blízkosti, beze zbraně. Zůstaňte v klidu, bez pohybu a čekejte až k vám přijdou. Ani tehdy se nehněte a čekejte. K pohybu si troufněte až tehdy, kdy se ve vaší blízkosti začnou poklidně pást, tehdy vás vezmou na vědomí. Chovejte se klidně, pohybujte se uvolněně a pokud možno pomaleji.
Můj názor:
Jsou to krásná, elegantní a inteligentní zvířata. Nádherná na pohled a ještě nádhernější, když jednoho z nich máte za přítele. Umí dovádět, provokovat, ale jsou i mazlivý a tvrdohlavý.