Listopad 2009

Extemporský drak

18. listopadu 2009 v 18:44 | Akylasia |  Draci

Eleganci čínských draků, moudrost světů odvěkých, plamenem životním vládnou, draci nádherní.


Vzhled:
Co se stavby těla týká, připomínají spíše čínské draky. Mají dlouhé, útlé tělo s ocasem minimálně dvakrát tak dlouhým, jak tělo samotné. Ocas je zakončen velkou chocholkou na ocase. První bod, ve kterém se výrazněji liší od činských draků, jsou křídla. Mají dlouhý úzká křídla, i když mohou létat i bez jejich přičinění. Hlavu zdobí dva dlouhé klenuté rohy kopírující hlavu. Pod rohy jsou umístěna heboučká ouška. Na lících pak mají 3 růžky, přičemž prostřední je vyšší, jak krajní. Na čumáčku mají 3 dlouhé štětiny zakončené elegantním "očkem". Po celé délce těla se jim na zádech táhnou runy. Mezi očima, přímo na čele je znak půlměsíce s hvězdou mezi jeho hroty. Jejich tělo je pokryté důmyslnou strukturou šupin, která však na daleký i blýzký pohled, ale i na dotek připomíná hladkou kůži.
Co se barev týká, jsou vždy velmi vyvážené. Jejich nejobvyklejší formou jsou typické barevné kombinace, jako je rudá s oranžovým bříškem a růžky s chocholkou, zelená se zelenomodrou a břiše a růžcích, chocholku nevyjímaje, bledě modrou s tmavě modrým bříškem a růžky, chocholkou. Další formou je i bílé tělo s lehoučce namodralím bříškem, růžky a chocholkou. Ve všech formách se vyskytují pouze čistě bílé oči, jejichž linie je protažena černou linkou. Všechny štětinky jsou černé.
Vyskytuje se však i netypická, vzácná forma zbarvení. Prvky těla jsou stejné, oči, štětinky. Bříško mají světle modré, tělo tmavší. Tmavší část těla však hází fialkové odlesky. Rohy, křídla a chocholka jsou ve vínové barvě.
Délka dospělého jedince od čumáku po konec chocholky je v rozmezí 10-30 metrů. Výška je obvykle 5-15 metrů. Rozpětí křídel se nalézá v rozmezí 10-20 metrů.



Životní prostředí:
Extemporský drak si libuje v prostřední chladnějším nebo vlhčím. Upřednostňuje nepřístupná místa, proto je lidmi nevídán. Vybírá se nepřístupné vrcholky hor bičované chladným větrem a sněhem. Pokud takové místo nenalezne, usídlí se do vlhkých mokřad nedostupných džunglí, kde se uplatní jeho útlé tělo. V džunglích křídla příliš nevyužívá, pouze v případech, kdy se vznese nad koruny stromů. Naopak v horských oblastech je hojně využívají, skládají je v případě, kdy se po břiče jako had kloužou po svazích.

Strava:
Tento drak je typickým masožravcem. Nepohrdne žádným kusem masa, který je dostupný. Od přátel se s klidem nechá i krmit. Občas obohatí svou masovou stravu o nějaké sladké ovoce.

Mláďata:
Extemporský drak je již téměř vyhynulým druhem. Pro spáření potřebují určité podmínky, především klid a vhodného partnera. Právě ten klid s výzkumnými tými lidí nemají.
Partner musí dorazit k hnízdišti samice. Kromě doražení skrze všelijaké nástrahy musí donést pořadný kus vysoké zvěře. Samice jsou velmi náruživé a agresivní. Vrhnou se po mase, ale pokud se samec přiblíží, vrhnou se i po něm. Samec trpělivě čeká, až se samice nasytí a uloží k odpočinku. Teprve poté se k ní může přiblížit.
Samec obvykle po své splněné práci odchází. Samice prospí celkem dva dny. Po dvou dnech naklade vejce typického tvaru. Obyčejná snůška obsahuje kolem 200 kusů vajec. Vajíčka jsou oproti samici neuvěřitelně drobná, velikostně se dají porovnat jako krokodýl a jeho vejce. Proto není zarážející takový vysoký počet.
Samice se o vajíčka nestará. Zahrabe je sněhem nebo bahnem (podle prostředí) a nadále pokračuje ve svém denním programu.
Vejce se líhnou po třech měsících. Mláďata musí nejen prorazit tvrdou skořápku, ale také se prohrabat na povrch, kde se poprvé nadechnou. Když matka zaregistruje první vylíhnutá mláďata (do hnízdiště se pravidelně vrací), odhrabe vrstvu překrývající vajíčka, čímž mláďatům pomůže. Její další péčí je pouze obstarání potravy. Tuhou potravu jsou mláďata schopna pozřít od prvních okamžiků života.
Po roce a půl dorůstají mláďata poloviční velikosti dospělce. V této době opouští matku a odlétají do světa.

Schopnosti:
Ojedinělých schopností mají pouze několik, přesto důmyslně promyšlených.
1) LEDOVÝ PLAMEN ZKÁZY-> Plamen je čistě modrý. Kolem plamene se nachází okolí suchého chladu. Plamen sám by se dal přirovnat k suchému ledu. Při letmém doteku kůži spálí. Naopak při plném zásahu se cíl promění v led.
2) ĎÁBELSKÝ SEN-> tato technika se přirovnává k iluzy. Je to první útok, který tento drak v ohrožení využívá. Drak se dokáže nepozorovaně napojit na myšlenky nepřítele a vytáhnout na povrch to, čeho se bojí. Právě na tento fakt pak útočí a nepřítel tyto "věci" vidí všude kolem sebe a jako záterasu cesty k hnízdišti.
3) SLUNEČNÍ JAS-> Drak se před nepřítelem napřímí v celé své kráse. Každá šupinka se v tomto útoku ukáže, neboŤ se orámuje zlatavým světlem, které sílí a sílí. Spolu s jasem sílí i teplota. Extemporský drak je schopen vyvolat jas i teplotu srovnatelnou s jádrem slunce, šili nepřítele horkem a září zabíjí.
4) SVĚTELNÝ PLAMEN UPROSTŘED TMY-> Tato schopnost se nedá řadit mezi útoku, ale jako pomocná ruka pro ztracené. V bezpečné vzdálenosti od ztraceného se rozzáří mdlé modré světlo, které před ním utíká a navede jej na cestu nebo mimo nebezpečné území.
5) MANIPULACE S ENERGIÍ-> Tato schopnost nepotřebuje osvětlení. Energie se nachází v každém tvorovi, ale i v každé věci na planetě. Pomocí rozhýbání těchto energií dokáží přimět k pohybu.
6) ILUZE-> obecné schopnosti iluze. Narozdíl od ďábelského snu jsou tyto pro kouzelníky prohlédnutelné. Tyto iluze jsou varováním, že se nacházíte v blízkosti extemporských draků a měli by jste toto území opustit.
7) PŘEMĚNY-> Právě díky těmto schopnostem jsou skryti očím lidí. dokáží na sebe vzít jakoukoliv podobu, kteoru uzří. V jejich přirozeném okolí velká výhoda, neboť přeměny nemají limit velikosti či stavby těla.
8) PLAMEN PRAVDY-> Tento plamen obklopí nepřítele, který se dostane na jejich území. Utvoří stěnu plamene ve tvaru kruhu. Plamen se střídá ve všech barvách duhy. Nepřítele tím "zhypnotizuje" a následně se drak může vyptávat na cokoliv. Tento plamen se může utvořit i v dračích očích a využít je nenápadně proti těm, jež proti drakovi stanou. Plamen pravdy dokáže drak držet v dlani. Plamen má v takovou chvíli obyčejnou barvu.
9) ŽIVOTNÍ OHEŇ-> Tento oheň používají v kritických chvílích ohrožujících život. Nikoliv však život jejich, ale prostředí či tvorů, na kterých jim záleží. Plamen je nevuěřitelné výšky (lidem se zdá, že zasahuje do vesmíru). Poté se roztáhne do stran a roznese se kolem všech či všeho, co chce drak chránit. Plamen spálí vše, co ohrožuje ohrožované. Když drak plamen zruší, spálí jeho tělo. Na místě draka se objevuje přívěsek v barvě draka. Přívěsek je půlměsíc s hvězdou mezi jeho ostrými hrany.
10) NAVRÁCENÍ HISTORIE-> Pokud je přívěsek blízko milujícího srdce a dotyčný je ohrožen, drak "vypluje" ze znaku ve své poloviční velikosti, ovšem, ve stejné hrozbě.

Nemoci a léčení:
V jejich žilách nekoluje krev, ale oheň smíšený s ledem. Není možné je nakazit nemocí, ani jedem, neboť buĎ vir či jed spálí oheň nebo zmrazí led.

Ohrožení:
Ohrožením pro tyto draky jsou pouze dvě možnosti. Smrt v boji nebo smrt následkem životního ohně. V obou případech se objevuje přívěsek s možností navrácení draka. Pouze v případě ohrožení nevinného.

Chování mezi sebou:
Jsou to spíše samotáři, co se vlastního druhu týká. Pokud se setkají společně, jsou nevrlí a nepříjemní. Jediná doba, kdy se k sobě mohou přiblížit a i tehdy hrozí nebezpečí, je doba páření (viz. výše). Naopak k ostatním tvorům v okolí jsou ochranitelští a pozorní.

Chování k lidem:
Lidé jsou pro ně synonymem hrozby, proto se jim spíše vyhýbají a snaží se je pomocí iluzí od sebe vystrnadit. Jsou však schopni je za určitých podmínek přijmout do své blízkosti i jako své přátele.

Chování k nim:
Aby jste se stali jejich přáteli, nesmíte nikdy nic skrývat. Na cokoliv přijde řeč, svěřte se. Pokud vám téma není vhodné, slušně se omluvte a řekněte, že vám nesedí, nebo že vám ubližuje u srdce. Jsou velmi chápavý.
Aby jste se k nim vůbec dostali, jakmile poznáte iluzy, zavolejte na ně, proč se s nimi chcete sejít. Nikam nekráčejte, počkejte, až drak přijde na neutrální území k vám.
Nesnažte se lhát, ani podvádět. jakmile to drak zjistí, je krutý a většinou sahá po vaší smrti. Jsou nedůvěřivý, ale většinou se, pokud se sejdete, ptají, zda mohou použít plamen pravdy. POkud svolíte, získáte u draka jakousi prestiž a je to pro vás krok k jeho přátelství.

Můj názor:
Extemporský drak je znakem moudrosti a elegantnosti. Pokud máte to štěstí se s nimi sejít uzavřít přátelství, získáte oddého přítele, laskavého, veselého, společenského. Je to rarita. Ovšem škoda, že se vlivem ohrožení a strachu z lidí nacházejí na pokraji vyhynutí. Nedopusťte to. Buďte přátelé.


Nerainennský bílý drak

16. listopadu 2009 v 13:41 | Aiendall |  Draci

Když na vás z porostu vykoukne bílá hlavička tohoto dráčka, budete možná překvapeni. Malý mírný tvoreček, jenž vždy působí dojmem mláděte. Ale pozor. Ani on není tak bezbranný jak vypadá.



Vzhled:
Patří k drobnějším dračím druhům. Délka těla i s ocasem nepřesahuje obvykle tři metry a když, tak ne o mnoho a spíše u samců.
Dráček je východního "čínského" typu.
Nejdominantnější částí těla je hlava, s vyšším čelem, velkýma, velmi výraznýma očima krytýma hustými bílými řasami a čumáčkem tvarem připomínajícím téměř lachtaní mládě. jen má o trošku širší tlamku. nahoře na čele mu vyrůstá hříva která mu mimo záplavy srsti dělá také trošku štětičky tkeré napodobují uši. ostatn,ě v oněch místech má dráček skryté sluchové orgány. Stejně tak mu hříva odstává kolem lící a tvoří jakýsi límec kolem hlavy, zbytek hřívy volně splývá po krku a dolů. Kolem drobného hladkého čumáčku mají hmatové fousky.
Jejich kukuč velmi výrazně připomíná mládě, a to i u dospělých jedinců. navíc mají trvale trošku pozvednuté koutky takže vypadají jak když es roztomile usmívají, v kombinaci s velkýma očima a hebkou hřívou ej jejich vzhled orpavdu vemi roztomilý.
krk je skrytý v jejich hřívě, stejně jako přechod krku na tělo. To je štíhlé, hadovité, plynule přecházejícído dlouhého ocásku.
Nožky mají čtyři, uspořádané trošku podobně jako u ještěrky, jen o něco více pod tělem.
na ocásku mají na třech místech také srst, stejnou jaká tvoří jejich hřívu. Srst vyrůstá v úzkém pruhu na boční straně ocásku, ve spodní třetině výšky. První skupinka srsti je krátce před polovinou délky, druhá asi ve dvou třetinách délky a třetí porůstá posledních asi 25 cm ocásku a dosahuje až do konce kde tvoří na jeho konci podobný útvar jako mají třeba lvi.
Tělo je bez srsti, kryté velice droboučkými šupinami. Že to skutečně jsou šupiny a ne kůže zjistíte teprve až na ně sáhnete a nebo se na ně podíváte opravdu velice zblízka. O to víc že šupiny nemají klasický lesklý vzhled, ale působí na pohled spíše dojmem sametu nebo podobného jemného materiálu, vůbec ne jako šupiny. Je to dáno jejich netypickým leskem.
I na omak jsou ale příjemné, stejně jako heboučká hříva.
Dráčci jsou vždy bílí, jiná barva se nevyskytuje, oči mívají spíše ve světlých barvách, nejdaštěji poměnkově modré nebo levandulově fialkové. Vzácnější jsou medově hnědé.
Srst mají také na konci tlapek, vypadají téměř jak oby měli nazuté chlupaté bačkory a v dolní části nožek mají i pruh srsti zezadu na nožce. kažodpádně kožíšek na tlapkách je mnohem kratší enž hříva či porost na ocásku. V kožíšku na prstech se skrývají sice ne příliš dlouhé, ale velmi ostré a pevné drápy. Ty ale normálně neuvidíte. Spodek tlapek má polštářky tak jako je tomu třeba u koček nebo psů. Mají ostatně podobnou stopu jako kočka.



Životní prostředí:
I přes svůj relativně bezbranný a křehce působící vzhled jsou to tvorové původně z hor. Možná právě takto vznikla jejich bílá barva, často se pohybují i nad čárou trvalého sněhu, ale pravidelně zacházejí do níže položených oblastí kvůli potravě.
Přšesto dokáží bezproblémů žít i v nížině, vybírají si však prostředí kde jsou stromy. Všeobecně dávají řpednsot spíše skalnatému prostředí, nejraději mají hory s jezery a lesními porosty. Ale v případě potřeby se spokojí i s obyčejným lesem. Nemají v oblibě slanou mořskou vodu a ani tropické oblasti. Jsou spokojenější v chladnějším podnebí.


Strava:
Třebaže to jsou draci, jsou výluční býložravci. Živí se nejčastěji jehličnatými stromy, okusují jejich větvičky. Pokud nemají možnost spásat jehličnatý porost, potom vyhledávají kapradí, lesní trávu a případně listnaté keře.
Pravidelně také vyhledávají horské lilie a orchideje. Vždy v době květu těchto rostlin opatrně okusují už vadnoucí, odkvétající, rosliny. Vybírají jen starší okvětní plátky. Tento doplněk stravy nutně potřebují, bez něj strádají a trpí nemocemi. Třebaže jim naprosto postačují když se k nim dostanou jednou ročně. V nouzi jsou schopni přijmout i sušené okvětí plátky. Ale poupata a čerstvě rozvité květy ne. nemají-li možnost jíst horské rosltiny, spokojí se i s běžnějšími nížinnými druhy lilií, ale těch musí sníst mnohem větší množství a někdy se stane, že jim nepostačují jednou ročně.


Mláďata a rodiné uspořádání:
Většinou žijí spíše samotářsky. Pouze v době páření se setkávají ve větších skupinách a hledají si partnery. Svazky mezi partnery nemusí být trvalé, páry spolu žijí pouze asi tři měsíce okolo doby páření, ale nezapomínají jeden na druhého a většinou při dalším páření zůstává spolu tentýž pár co předtím. Dráčkové také velmi dobře znají svůj původ a rod, mláďata znají svého otce a příbuzné, i když je nevídají.
Výběr partnerů probíhá vcleku poklidně. Stejěn tak i následné páření. Sameček zůstává následně se samičkou, která asi po měsíci naklade 1 - 5 vajíček. O ty se stará, zatímco sameček jí v té době obstarává potravu a pomáhá jí chránit vajíčka před nebezpečím. Malí dráčci se líhnou asi po měsící. Dráčata jsou hned po vylíhnutí čilá a aktivní, dokáží si sama hledat potravu, ale důsledně se drží matky, která je chrání, učí zvyklostem v jejich rase a také znát okolí a mnoho dalších věcí. Otec je s nimi ještě asi měsíc po vylíhnutí, poté rodinku opouští. Ale občas je navštěvuje. Každopádně, dráčkové, kteří jsou mezi sebou příbuzní se zvájemně poznají.
Dráčata opouští matku v asi osmi letech života, nicméně, sami mohou mít potomky asi až ve dvoustech letech.


Schopnosti:
Tento tak nevinně působící tvoreček na první pohled působí dost bezbranně. Ale zdání klame. Jejich drápky jsou velmi ostré, tlapky silné a v čelistech mají obroskvou sílu. I když pokud by vám chytili ruku do tlamy a skousli tak vám ruku spíš rozdrtí než pokoušou.
Mimo to, jejich štíhlé hadovité tělo je velmi pružné. Dokáží na sobě udělat smyčku podobně jako hadi, jen to nemají příliš v oblibě.Umí tkaé dobře plavat a milují koupání v čistých jezerech.
Navíc umí být velice rychlí a mrštní. Pohybují se způsobem připomínající ještěrky a kdokoliv chytal někdy v létě malé ještěrky v kamení, tak o jejich mrštnosti ví svoje.
Jsou to dobří lezci, pružné tělo v kombinaci se silnými drápy a čelistmi jim dává dost velkou jistotu jak na skalách, tak i v korunách stromů.
Kromě toho mají vynikající zrak a také čich.
Vyvinula se u nich schopnost telepatie a také levitace. Pokud levitují, mnohým to přijde jako by prostě chodili ve vzduchu.
Mimo to mají velmi dobře vyvinuté hlasivky, díky čemuž nádherně zpívají. Když v horách vane vítr, často si někde stoupnou na skále a proplétají svou melodickou píseň se zvuky větru. Jejich zpěv má podobu kvalitu jako zpěv fénixe.
Jejich jemné šupiny je před útoky mnoho neochrání. Zadrží sice mnoho řezných ran, ale s dobnými užje to o něco horší. Silnější rána jejich šupinami projde, stejně tak je neuchrání před údery. Možná právě proto se u nich vyvinuly magické shcopnosti. Používají štít který vypadá jako když je zahalí světelená mlha. Oni přes ni vidí skvěle, nijak je neomezuje. Nicméně, útočník přes ni mnoho neuvidí. Ostatně, štítů používají více typů. Všechny velmi pokročilé.
O jejich dalších magických schopnsotech se mnoho neví. Nebo spíše, vlastně se neví vůbec nic. Dráčkové jsou totiž neagresivní. Nikdy neútočí první. Pokud však někdo napadne je, jejich blízké a nebo místo či bytost kterou mají za úkol chránit, bránit se rozhdoně dovedou. Ale nejdržíve jen štíty odráží útoky, a že jejich štíty patří k velmi kvalitním typům štítů, a během toho na soupeře mluví a snaží se ho přesvědčit aby to nedělal a odešel. Záznamy o jejich útočných schopnostech neexistují. Kdo totiž jejich prosby nevyslyšel, už se nikdy nevrátil.Co se s nimi stalo neví nikdo. nebylo nalezeno ani jediné tělo, a dráčkové sami mlčí.
Ale není třeba z nich mít strach. Jsou opravdu velmi mírní a přátelští, rádi si hrají a velmi si dávají pozor na to, aby ani v zápalu hry nikomu neublížili.
Paradoxně, právě tito mírní tvorové bývají někdy ustanoveni jako strážci nebezpečných artefaktů, u kterých by hrozilo zneužití. U nich je totiž jisté že sami ten artefakt rozhodně nezneužijí a ani se nenechají uplatit.


Nemoci a co je může ohrozit:
Nebývají příliš nemocní, většinou spíš utrpí nějaké zranění. Ale vydrží poměrně hodně, i když na to nevypadají a dobře reagují na téměř jakoukoliv léčbu. Což je jejich značná výhoda, protože nemají regeneraci.
Nebezpečný je pro ně pouze nedostatek okvětních plátků lilií a orchidejí. Potom velmi rychle ztrácí síly, mají křeče, snadno onemocní, odmítají potravu a nakonec umírají. Je mžoné je zachránit jedině tím žej i mty květiny prostě seženete, jinak to nejde.
Pokdu náhoduo onemocní, je celkově výhodné jim zajistit tyto kvítky, posilují totiž jejich munitní systém a urychlují dobu nutnou pro jejich léčení.
Jinak jim toho mnoho nehrozí. Jsou obratní a ostražití, dost malí aby nebyli považováni za hrozbu, ale dost velcí aby se ubránili případným lovcům.


Chování mezi sebou a k jiným rasám:
Většinou žijí osaměle ale nevyhání návštěvy a jiné tvory. Když na ejich území zavítá jiný dráček jejich druhu, zvědavě ho okoukou a třeba spolu i chvíli pobydou a pak se zase rozdělí. vůči jiným durhům jso uvelmi tolerantní a přátelští. Fascinuje je pestrost života a snaží se kamarádit s každým, jsou přítulní, ochotni pomoci. Proto není žádnou vzácností najít v jejich doupěti zraněná či nemocná zvířata z okolí. Pokud se z nějakého důvodu nemohou o zraněného tvora sami postarat, většinou se mu snaží zajistit pomoc jinde.
Ale také velmi dobře chápou, že nemohou pomáhat všem a že to někdy nejde, ostatně, jsou to inteligentní tvorové.
Jediný případ kdy ostantí zahání je tehdy, když stráží nějaké místo. Potom klidně i jsou přítulní, ale ne v bezprostřední blízksoti chráněné oblasti.


Chování k lidem:
Lidi beoru jako jedne z mnoha druhů. Reagují na ně zvědavostí, i snim ise snaží přátelit. Ale pozor. Pokdu je lidé napandou nebo ohrozí, už josu potom obezřetní. není pro ně problém se naučit hovořit lidským jazykem a většina z nich to bez problémů dovede. Pokud tedy najdou přátelského člověka, klidně si s ním popovídají. Stejně tak jsou schopni si k sobě vzít zraněného člověka a pomoci mu, stejně jako jakémukoliv jinému tvorovi.


Chování k nim:
Pokud někde půjdete v horách či po lese, a spatříte mihnout se bílou barvu, a pak někde vykukovat bílou hlavičku, nejlépe je zastavit a v univezrálním přátelském gestu natáhnou před sebe otevřenou dlaň. To gesto znají a reagují na ně dobře, přijdou se podívat blíž. Když zjistí že nemáte žádné nekalé úmysly, přijdou až k vám a klidně si s vámi pohovoří nebo si budou hrát či se mazlit. Nemají s tím problém.
Ale pozor. nesnažte se jim ublížit a nebo je podvést. Jak jejich důvěru zradíte, už si ji zpět nezískáte. Takové jednání totiž nechápou a odsuzují.
Stejně tak vám budou naslouchat když je požádáte o pomoc. Budou chtít vědět o co jde, aby se ujistili že nejde o nic by bylo proti jejich zásadám. Pokud jim pak nebrání jiné okolnosti, pomůžou rádi.


Můj názor:
Jsou to úžasná a milá stvoření, přátelská a veselá. Nikomu neškodí a svět by byl mnohem chudší místo kdyby zmizeli.

Perleťový fénix

16. listopadu 2009 v 13:40 | Akylasia |  Opeření

Majestátní ve své kráse a nedotknutelnosti, dokonalý ve svém umění zpěvu. Tací jsou jedině perleťový fénixové


Vzhled:
Perleťový fénix je mezi ostatními ojedinělím druhem. Není příliš rozšířen, řadí se mezi vzácnost a zahlédnout je téměř nemožné.
Stavbou těla se perleťový fénix nijak neliší od ostatních. Útlé a jemně tvarované tělo, delší elegantní krk a na něm usazená menší útlá hlavička. Jako typický představitel svého druhu má dvě nohy, typicky ptačí, do poloviny opeřené. Dále má klasicky dvě křídla, která přesahují velikost těla. Tím však podobnost s ostatními relativně končí.
fénixové jsou přirozeně elegantně stavění, aby vynikli a ohromili nejen svými schopnostmi a hlasem, ale také svou krásou. O Perleťových fénixech to platí dvojnásob.
Hlavní barvou perleťového fénixe je bledě modrá, téměř až bílá, která se velmi jemně a nepatrně leskne. Od jasného černého oka se podél krku táhne temně modrý pruh, který se třpytí jako modré stříbro. Od zobáku až na vrchol hlavičky se táhne taktéž tmavý pruh. Od vrcholu hlavy se peří zvedá výš a dělí do několika pramenů. Tvoří tak ozdobné peří na hlavě, jakousi chocholku, která však kopírují klenutí hlavy a krku. Hruď je pokryta střídajícími si tmavě a světlounce modrými pírky. Nožky jsou čistě bílé. Na křídlech je spodní peří čistě bílé, aby splívalo s mraky, ve kterých tak rádi létají. Zvrchu jsou pak dlouhá péra tmavě modrá a třpytivá, krátká pera přechází z oné tmavě modré do světlounké, která plynule navazuje na tělo. Ocasní pera jsou zvrchu krátká, točící se vzhůru a ke koncím se rozšiřující do jakýchsi napodobenin pavých ok. Pera jsou světle modrá s tmavě modrým středem, jak u onoho oka, tak podél celé délky těchto zkroucených per. Pod těmito pery jsou další, tentokráte dlouhá pera, která se délkou rovnají tělu fénixe, od hlavy až po zadek. Tato pera jsou čistě tmavě modrá. Pod těmito dlouhými jsou další, kratší pera, ve světlounce modré barvě.

Životní prostředí:
Perleťový fénixové dávají přednost místům, kde mají dokonalý rozhled a svou svobodu. Těmi místy není nic jiného, než rozsáhlá pohoří velkých výšek. Právě na vrcholcích staví hnízda, na nepřístupných místech, kde mají opravdu naprostý klid. Pokud právě nesedí na vejcích, létají těsně pod mraky a rozhlíží se po nádherných výhledech hor a plání. Nemají přímo určená hnízdiště a pokud se někdo objeví ve větší blízkosti, než je jim milé, stěhují se. Nelze ani zjistit, kde pobývali, neboť veškeré stopy po své přítomnosti velmi inteligentně likvidují.

Strava:
Perleťový fénixové jsou čistě vegetariáni. Nelétají však do lesů nebo plání, kde by mohli být přistiženi. I v horách plných sněhu jsou totiž schopni najít specifické bylinky a rostlin přímo pro svou potřebu. vystačí si s malým množstvím potravy, navíc jsou schopni pozřít cokoliv, třebas i jedovaté rostliny. Jejich žaludek sám vybere potřebné vitamíny a složky pro život a ostatní vyloučí.

Mláďata:
Mláďata tohoto druhu jsou opravdu velmi ojedinělé. Jedinci jsou především samotáři, i když se o mláďata starají společně. V jedné várce je celkem pět vajec. Ovšem vylíhnou se tak dvě nebo tři. Nastalou péči přežívá většinou jen jeden, ojediněle dva.
Na vajíčkách se poctivě střídá samička i samec. Aby v nastalé várce byli samičky, musí být v chladu, naopak samci v teple. Každý pár má však jiné představy. Samičky většinou chtějí samečky a naopak. Proto, když se vystřídají na sezení, každý se vůči potomkům chová jinak. Nastalé změny teplot však snižují možnosti vylíhnutí, proto se polovina várky nevylíhne.
Když se přeci jen vajíčka vylíhnou, oba rodiče jsou zvědavý na potomka. Pohlaví se dá však určit až po roce života. Samec i samička nosí mláděti pravidelně rostlinou stravu, kterou dokáže mládě pozřít už od malička. Oni sami se však musí o přízeň rodičů přímo rvát, neboť rodiče jsou opatrností a neustálými lety unaveni. Proto přežívá do roku života pouze minimum potomků.
Po roce života se mládě přidá buď k samci nebo samici, podle vlastního pohlaví. Pokud je mládě sameček, přidá se k samečkovi a naopak. Když mají poprvé vylítnout za rodičem, jednoduše vyskočí z hnízda. Po chvilce instinkt sám mladému napoví, jak se zachovat. Dokonalými letci se stávají už od prvního letu.
Nadále pak potomek žije u rodiče do dvou a půl let. Po uplynutí této doby se mládě samo odkloní od rodiče a hledá si vlastní vrcholek pro své hnízdo. Hnízdo jsou schopni stavět od počátku a čím lepší hnízdo, tím spíše nalákají druha opačného pohlaví. Samozřejmě nejen hnízdem, ale i vzhledem a zpěvem.

Schopnosti:
Ojedinělou schopností těchto fénixů je jejich nádherný vzhled, který jako první zaujme. Jejich pohyby jsou elegantní a při své akrobacii je radost na ně pohledět.
Další ojedinělou schopností je jejich zpěv. Jejich hlas je pokaždý jiný a ojedinělí. Jednou je jemný jako zurčivý potůček, jindy téměř splývá s šumem lesa či vodopádu. Hučí jako vopád, ale umí i prolínat všemi možnými tóny, složitě skládanými za sebe, přesto plynule stoupající ze "zlatých" hrdélek. Jejich hlas každého zarazí a upoutá a dokud neustane, dotyčný není schopen pohybu ani jiné reakce, než okouzleného poslouchání.
Ač se to nezdá, perleťový fénixové jsou velmi zběhlí v magii. Jejich specializací jsou však maskovací kouzla, aby skryli svou přítomnost. Jejich maskovací kouzla jsou téměř nepostřehnutelná, přesto nikdy neohrožují na životě.
Dále jsou schopni vytvářet dokonalé obranné štíty. Většinou je užívají na obranu hnízd, ve kterých jsou mladí nebo vajíčka.
Jejich útočná kouzla také nejsou k zahození, i když nejsou tak často k spatření. Ze zásady totiž neútočí. Jsou míru milovní a útočí opravdu jen v ohrožení života, svého, potomka či přítele nebo při obraně jim blízkých míst. Útočná kouzla jsou na zásadě světla, světelných proudů a útoků nikoliv na plošnou část těla, ale na samostatné buněčné části. Na první pohled tak zranění nejsou vidět, o to horší však jsou.
Nesmíme však opomenout jejich základní schopnost danou jejich rodem. Vzkříšení z plamene. Plamen tohoto druhu fénixe je temně modrý a do stran z něj odlétají perly. Vzkříšený fénix se pak po zmizení plamene objeví usazený na hromádce perel.

Nemoci a jejich léčení:
Jejich tělo je velmi odolné, proto se nemusí obávat přírodních či chemických jedů. jejich stravování je též snadné a i málo potravy a vody jim vydrží na dlouhou dobu. Nehledě na fakt, že po smrti jsou schopni se znovuzrodit z plamenů. Pokud zemřou na jed, je jejich tělo vůči tomuto jedu naprosto imunní.
Jejich hrozbou na životě je nedostatek svobody a pohybu. Jakmile je chytíte, do týdne zmírají na strádání a stesk. Tehdy se však nezrodí z ohně a perel, ale zmizí v plameni. Další hrozbou jsou smrtelné rány, kterým však často předcházejí pomocí štítů.

Chování mezi sebou a k ostatním:
Jsou to spíše samotáři, upřednostňují život klidného jedince. Když se však setkají, jsou vůči sobě velmi zdvořilí a přátelští. I proti ostatním nemají žádnou averzi, i když jsou opatrnější a podezřívavější. Přesto nikoho neodsuzují, chovají se přátelsky, jsou elegantní. Jsou to příjemní a veselí společníci.

Chování k lidem a chování k nim:
Lidé jsou pro ně faktorem, který přináší nejistotu a opatrnost. Lidem se co nejvíce vyhýbají, když už se střetnou, snaží se být přátelští a milý. Přesto je jejich nejistota a ostražitost znát. Získat si perleťového fénixe je běh na dlouhou trať, jejich důvěra se získává velmi ztěžka, ale když si ji získáte, naslouchají vám a jsou věrnými přáteli.

Můj názor:
Perleťový fénix je ojedinělým tvorem, který vstoupí do srdcí všech. Je škoda jejich počtu, proto by lidé měli dopomoci k jejich rozšíření, nikoli k jejich úpadku. Jsou zázrakem na planetě, který je ještě větším zázrakem, že i přes svůj počet jsou stále vzorem veselí a počestnosti.

Kermainské hory

4. listopadu 2009 v 19:13 | Akylasia |  Místa
Existuje místo, kde strach vládne nad klidem. Přesto i zde se najde veselí a mír, ač vždy ohrožen nenávistí sousedů. Přesto, panenská příroda se nedá zastrašit.

Poutník, jenž kráčí vpřed, poutník, jehož životem je putování. Jaký osud sis to, člověče, jen vybral?? Snad tě tvé kroky vedou správně, skrze hustý les, jehož koruny skýtají dostatečný úkryt před vlezlým deštěm. Přesto i sem se občas kapka dostane, nikoliv však proudy, jako na mýtinách a cestách, zde jen zbloudilá kapka skrápí lesní porost... Déšť však pomalu ustává a skrze koruny se až na mechem porostlou zem proderou zlatavé paprsky jemného poledního slunce. V korunách stromů se rozezněl zpěv ptáků oslavujících příchod těchto životadárných prstů vysoko bloudícího slunce a podrost lesa tiše praská pod kroky plaché lesní zvěře.

Kroky tvé tě vedou dál, již svižněji, než za tiché bubnující hudby deště. Očekávaje konec lesa, abys opět zahlédl modravou oblohu, ze které déšť smyl šedočerné zachmuřené mraky, nepatrně neustále zrychluješ. A opravdu, brzy se stromy rozestoupí před svěží zelenou trávou ozářenou přímím slunečním svitem pravého poledne. Jaký krásný pohled na modrou oblohu, proti níž se skví stejná klemba svěží zeleně, jako protiklad blankytné modři. Na nebesích se netoulá žádný z bělostných beránků, nebe je čisté.

Avšak po levé i po pravé straně se táhne vysoká stěna, z jejíž těla je vidět jen vršek, jak moc jsou na obou stranách vzdálené. Šedavý a hnědý kámen, vzájemně se proplétající, jako milostný pár. Roklinka, do níž východ z lesa ústí, je jak otevřená náruč. Roklinou se táhne několik mílí svěží zelené pláně, od nichž se po stěnách rokle odráží jemný zelenavý svit. Poblíž vlhkých skalnatých stěn se lehce sklání korun vrb a bříz, natahujících své kořeny k jemné stružce říčky táhnoucí se středem rokle. Kdesi v dálce zní šum vodopádu.

Kráčíš tedy dál, poutníče?? Vábí tě hlas dálav této rokliny?? Rokliny, jenž je stvořena ze snů a dávných představ. Jako by se v této roklině ukrývalí víly a dryády, jako by se před tebou měl objevit bájný jednorožec. Vstoupíš? Když tedy vejdeš, pocty se změní, pocítíš úzkost. Ač je roklina široká, po obou stranách se vysoko klenou hory, které připomínají špičaté zuby. Kráčíš dál. Po asi dvou mílích narazíš na jezero, do kterého spadá voda z obrovského vodopádu. Vodopád spadá ze skály, která míří až k horám po levé straně. Díky tomuto výběžku se levé pohoří přibližuje a zužuje tím roklinku. Z jezera vytéká říčka, na obou stranách. Říčka, jež jsi dosud provázel, odebírala vláhu tohoto jezera a nesla ji k lesu. Druhá říčka spadá do jezera. Provázíš její proud svým krokem a sleduješ její změnu z maličkého potůčku. Stoupáš proti jejímu proudu, stále výš. Pohoří po obou stranách se přibližují.

Po několika mílích se hory setkají a tvoří tak na první pohled slepou trasu. Ovšem opravdu jen na první pohled, neboť po lehkém srázu se táhne úzká, vyšlapaná cestička, kterou zahlédneš ve chvíli, kdy se již otáčíš k marné cestě zpět. Přejdeš k ní a vydáš se po ní, nebo se vrátíš zpět?? Určitě tě však zvědavost táhne dál. Vydáš se tedy po cestičce vzhůru. Trvá to dlouho, ale sráz je mírný a příliš tě nevyčerpá. Staneš na vrcholku a rozhlédneš se.

Hory jsou kolem dokola rokliny, která jako by byla jejich zelenavým klínem. Hory se však táhnou od rokliny do šířky a to vcelku daleké. Roziřují svou náruč kolem temně zeleného lesa a dál. Jsou zubaté, jak se některé z nich táhnou do výšky, za sluncem, a jiné se skrývají v jejich bělostném stínu, jako se dítě skrývá v náručí svých rodičů. Některé vyšší hory mají špice bělostné sněhem, jiné se ztrácejí v mračném závoji. Je to impozantní pohled.

Když se však otočíš zády k roklině, vidíš v dály, že se hory opět rozevírají, jako by měli v druhé náruči skrývat další rokli. V jejich středu však není zeleň lákající ke klidu a posezení. Zeje tam černá díra, ze které zavání strach a smrt. Nad touto roklinou jsou mraky černé jako eben, ač se těsně nad horami bělají beránci na modravé obloze. Prošel jsi roklinou mezi Kermainskými horami a nyní shlížíš z jejich středu na Strainskou rokli, rokli smrti, úzkosti a nenávisti.