Srpen 2009

Streinonský vlkodlak

23. srpna 2009 v 17:36 | Aiendall |  Démoni a jiné příšerky

Noční tvor plížící se tmou... Nikdo neví jistě čí mse řídí a nikdo před ním není v bezpečí když zavládne na obloze úplněk...



Vzhled:
Streinonští mají vlastně tři typy vzhledu, třebaže je obvykle potkáte pouze v jednom z nich. Tím je podoba připomínající skrčeného člověka, který se pohybuje chvílemi jen 'zadních' a chvílemi po všech čtyřech. V tého verzi je zarostlý vlčí srstí, má v podstatě vlčí hlavu, ale porostlou mimo srsti též hrubými vlasy. Protáhlý vlčí čumáks tlamou plnou silných, zářivě bílých zubů.
Vlastně takto dost připomíná některá hororová znázornění vlkodlaka.Oči mají vždy hnědé, ve tmě červeně nebo (vzácněji) zeleně žhnou. Barva očí se přechody mezi růzmými typy podob nemění, pouze tvar zorničky ano. U lidské podoby jsou to běžné lidské kulaté rozničky, u druhých dvou jsou zorničky svislé.
Potom jej můžete (velmi vzácně) potkat i v lidské podobě. Bývají to masivní, těžce stavění silní lidé, s rozcuchanými hrubými tmavými vlasy a vousy, vždy působí zarostlým a trochu zanedbaným dojmem. Obvykle v okolí vzbuzují obavy aniž by ostatní věděli proč. Z obvyklých běžných tvorů je spolehlivě odhalí pouze kočky. Ježí se a odmítají k nim přijít blíž.
Třetí a poslední verzí je čistě vlčí vzhled. I v něm se pohybují méně a většinou jen za bezměsíčních nocí. Mívají potom podobu statného silného a poměrně dost velkého vlka, obvykle černé barvy, vzácněji se vyskytují tmavošedé či hnědošedé odstíny srsti.


Životní prostředí:
Původně pocházejí ze Streinon, což jsou hory, značně zarostlé lesy. Přestože se později rozšířili i jinam, i dnes si takové prostředí často vybírají. Nejraději mají oblasti se smíšenými nebo jehličnatými lesy, horský typ prostředí, s výskytem roklí a s jeskyněmi. Původně se lidem spíše vyhýbali, drželi se svých lesů.
S postupem osídlování hor však lidé začali pronikat do jejich prostředí. Mělo to za následek že někteří divočejší jedinci se začali usidlovat blíže lidem, v lesích a skaliskách poblíž lidských vesnic, případně ve zříceninách po lidech.
Pokud nemají k dispozici přírodní jeskyně, staví si hrubé chatrče z větví, kryté travinami či větvemi.
Jsou to výhradně noční tvorové, za dne buď spí anebo leží schouleni někde ve stínu, mimo dosah slunce.


Strava:
Jsou to výluční masožravci. Obvykle loví jakákoliv lesní zvířata, jen vzácněji se za potravou vydávají do planin a pronásledují tamní zvěř. Mají velmi rádi čerstvé, ještě teplé maso. mršinami pohrdají. S vnikáním člověka do jejich území se naučili lovit také lidi.
Jejich velkou zvláštností je to, že nepotřebují ke svému přežití vodu. Nepijí ji. Místo toho chlemtají krev čerstvě zabité kořisti.
Určité množství krve však potřebují, soudí se že právě proto opovrhují mršinami, v nich totiž už krev k pití nenajdou. Nicméně množství krve kterou vyžadují k pití není nijak velké.



Mláďata:
Samice po 5timěsíční březosti rodí obvykle 3 - 6 mláďat. Ač by to možná některé podle jejich vzhledu a chování překvapilo, stará se o ně vlemi příkladně. Zahání od mláďat kohokoliv se k nim byť jen přiblíží, včetně samců vlastního druhu. Jiným samicím přístup povoluje. Takto je u sebe drží první dva měsíce, až potom jim dovolí podniakt výzkumné toulky do okolí, ale stále je dost hlídá.
matka je vyhcovává sama, mlá´data pijí mateřské mléko asi 4 měsíce, nicméně od dvou měsíců života už ochutnávají krev kořisti, kterou dostanou. Matka jim proto často nosí menší zvířata ještě živá a zabíjí je až u nich.
Celkově se o ně stará asi dva roky, do té doby je naučí všechno co potřebují. Mladí vlkodlaci potom odcházejí pryč a už se nevrací.


Schopnosti:
Mají vynikající sluch a čich, téměř nic jim neunikne. Oproti tomu velmi špatně vidí, zrak jejich silnou stránkou rozhodně není. Ale nepotřebují ho, orinetují se dokonale i bez něj.
Vynikající lovci a stopaři, navíc vydrží běžet velice dlouho značnou rychlostí, proto jim unikne opravdu jen málokdo.
Jsou všeobecně považovaní za méně inteligentní druh, ale pozor. Nedoporučuji je kvůli tomu podceňovat. Inteligence totiž není všechno a jsou dost mazaní aby na hezkou řádku věcí tak jako tak přišli. Navíc mají skvělou paměť a postřeh, takže je tak snadno nepřevezete. Kromě toho nemají rádi zchytralce co se snaží inteligenci využít proti nim a jsou v tomhle dost podezdřívaví.

Velmi dobře umí využívat síly měsíce a kupodivu i hvězd. Používají jejich světl ojako zdroj síly, mohou se s jeho pomocí léčit a také jeho sílu využít k útoku.
Vlastní vůlí koncentrují světlo měsíce či hvězd a v mohutném výboji je posílají na svůj cíl. ˇUder je opravdu extrémně silný, dokáží se pod ním zhorutit i extrémně odolné štíty. navíc jej dokáží vyvolat opravdu rychle, proto se i špatně uskakuje. Nedokáží však změnit směr výboje po jeho vyvolání, tudíž je možné uskočit, když reagujete dostatečně rychle. To je také nejvhodnější způsob obrany. Štít by se opravdu mohl vážně poškodit, pokud o odražení strano uby s vámi pěkně zamával, i když vás výboj nezasáhne přímo, může vás ochromit. Takže raději neriskovat a uskočit tak rychle a tak daleko jak to jen jde.

Přesto se raději drží prostého, obyčejného boje s použtím fyzické síly a obratnosti. Obojího mají dost a dost a rozhodně jsou velmi nebezpeční soupeři. Přidejte k tomu skutečnost že se jim všechan zranění velmi rychle hojí, a to i taková která by byla pro většinu tvorů smrtelná. Dobře se jim všechno hojí i tehdy když nemají možnost se vystavit účinkům měsíce. Pod měsíčním svitem se všechno hojí ještě mnohem rychleji.
Často se šíří fáma, že sluneční světlo je pro ně nebezpečné a zraňuje je. Není to pravda. Nemají ho rádi, jako ostatně žádný výhradně noční tvor, ale neškodí jim.
Nemají však rádi vodu. Sice dovedou plavat, ale mají-li jakoukoliv jinou možnost, vodě se vyhnou.


Nemoci a co je může ohrozit:
Nejsou příliš hákliví. Nevadí jim mráz ani špatné počasí, o něco hůře snášejí velká horka, proto se drží spíše horských oblastí, případně, pokud už nežijí v horách, drží se spíše víc na severu.
Stejěn tak si dokáží vyléčit mnohá zranění.
Trpí jen na málo nemocí, nejvíce potíží jim vzniká pokud nemají možnost napít se občas čerstvé krve. Potom u nich někdy dochází k rozpadu jejích vlasntí krve a v bolestech umírají.
Jejich dalším nebezpečím jsou lidé a to že lidé zmenšují jejich území. Vlkodlaci pak lidi přirozeně napadají, což ale vede k problémům a opakovaným útokům lidí. Lidí sice zemře při takovém útoku nepoměrně víc, nicméně, lidí je hodně a vlkodlaků zase tolik ne.


Chování mezi sebou:
Žijí v malých smečkách, obvykle tak 10 - 15 dospělých jedinců, nejvýše však kolem třiceti. Smečku vede nejsilnější samec. Smečka obvykle bývá složena z několika samců a asi dvojnásobného počtu samic a také několika mláďat.
Po té co se mladí ostamostatní, vydají se od smečky pryč aby si našli místo v jiné smečce. Aby však byli přijati, musí prokázat své schopnosti. Zkouška bývá u každé smečky jiná.
Samci mají sklony být agresivní vůči mláďatům, proot je samice od nich důsledně zahánějí. Samice se často starají o mladé společně, tudíž matka si může dovolit mláďata nechat v jejich péči a jít na lov. Samci samicím starajícím se o mladé také uhnou, třebaže jindy mají navrch oni.


Chování k jiným rasám a k lidem:
Většinu všeho okolo považují za možnou kořist a podle toho se také chovají. Jako typické šelmy.
Nejvíce nebezpeční jsou za úplňku. V noci, kdy je úplněk, je totiž často postihuje zuřivost, s vytím běhají po okolí a napadají kohokoliv mimo vlastní druh. Zvířata v místech kde Streinonští žijí to vědí a v té době se skrývají.
Nebezpečnější jsou pouze v době páření. Ta nastává vždy ve dnech okolo zimního slunovratu. Tehdy jsou velmi agresivní. Samci bojují často i mezi sebou, samice také a kdokoliv se k nim přiblíží, je nemilosrdně napadán všemi.
K lidem se chovají často také jako k lovné zvěři, proto pozor na ně.
Trohcu jiné to je u těch kteří se naučili žít v blízkosti lidských sídel. ti se někdy objevují i v lidské podobě a někdy i jdou přímo mezi lidi, obvykle vyráží těsně před soumrakem a jsou schopní se toulat v ulicích města nebo vysedávat v krčmě. Velmi často si však někoho tkahel vyhlídnou a nad ránem ho chytí a odvlečou. Jejich oběti pak bývají nacházeny roztrhané a roztahané po okolí.
nejčastěji se tak stává u těch vlkodlaků, kteří nemají vlastní smečku.


Chování k nim:
Máte-li podezdření že jste narazili na některého z nich v lidské podobě, doporučuji s ním nikdy nechodit nikam za setmění a to ani ve skupině. Není to bezpečné. Pokud je potkáte v jejich nejčastější podobě někde v lese, pak doufejte že nejsou na lovu. Pokud potom zůstanete klidně stát, máte šanci že vás nechají být.
Ve vlčí podbě jepatrně neuvidíte, v ní se lidem vyhýbají.


Můj názor:
Stará a nebezpečná rasa. Ale i takové stojí za zmínku a za poznání.

Yilienské dračí kočky a kočičí draci

3. srpna 2009 v 17:00 | Akylasia |  Tvorové

S elegancí koček a moudrostí draků se rodí tento prazvláštní druh. Kočičí drak či dračí kočka?? Těžko říct, možná, že obojí.


Vzhled:
Yilienské dračí kočky mají obecně dva druhy vzhledu. Oba se liší nejen vzhledem ale i schopnostmi. Proto tyto určité sekce rozdělím a očísluji, příslušná čísla budou samozřejmě platit k sobě.

1) Yilienský kočičí drak

Yilienský kočičí drak je složitější na popisek, přesto se stále ještě krásně popsat dá. Abych to tu ale dál neokecávala, jdeme na věc. Takže, nohy jsou stavbou přirovnatelné spíše ke kočkám, jsou tak sestavené kosti. Tlapy jsou stoprocentně kočičí, s měkkými polštářky a zatahovatelnými drápky. Zadní nohy však mají mírnou dračí deformaci. Kyčelní klouby totiž jsou totiž k pánvi stočené jako u dračích, proto má yilienský kočičí drak podsazenou zádní část těla blíže k zemi. Tělo samotné má pak stavbu kočičí stavbu co se hrudníku týče, zadní část spíše odpovídá dračí, kvůli nasazení ke kyčelním kloubům. Útlostí spíše připomínají draka, než kočku.
Hlava sedí na delším a útlejším krku, který spíše napovídá k drakovi. Hlava je pak trošičku mohutnější, proto přímo na napojení k hlavě vypadá krk až groteskně tenký. Krční obratle jsou však neuvěřitelně silné a proto jsou schopni takovu tíhu s klidem nést. Hlava připomíná spíše kočku, ovšem s protáhlým čumákem, který naopak připomíná draka. Konec čumáku je zakončen typicky kočičí tlamičkou, která ukrývá neuvěřitelně dlouhý a mrštný jazyk, úzký, s roztřepeným koncem. Z tlamičky trčí dva dlouhé tesáky, napovídající o ostrosti a špičatosti ostatních zubů. Tento druh má dlouhé uši, mezi kterými se táhnou dlouhé kroucené rohy. Rohy jsou jen o málo větší, jak uši. Kolem velkých a mírumilovných očí se táhne řada menších ostnů, které kopírují zvrchu oči a táhnou se podél lící. Od hlavy až po kohoutek se táhne dlouhá čupřina.
Ocas je posazen stejně jako u draka, volně navazující a v jemné vlně pokračující s hřbetem draka. Ocas je dlouhý, postupně se zužující a zakončený krásnou, podlouhlou a vcelku širokou srstnatou oháňkou.
Co nezbytně patří k drakům jsou křídla. Ani u tohoto druhu nechybí. Typicky sedí nad ramením kloubem pacek, jsou dlouhá (minimálně 2x delší jak tělo, objevují se však i delší) a klasicky blanitá. Kosti křídel jsou však skryti pod jemňoučkou srstí, která na první pohled není znát, poznáte ji až po doteku.
Komplet celé tělo tohoto draka je pokryto jemnou srstí, v některých oblastech trochu delší (břicho, stehna, kolenní klouby, ramenní a loketní klouby, především hruď, oblast uší, líce a počátek ocasu, nevyjímaje však čupřinu na konci ocasu). Nejdelším se považuje čupřina na konci ocasu a čupřina pocházející od počátku hlavy, až po kohoutek.
Co se barev týče, jsou zcela specifické a mnohdy i netypické. Barva očí se pohybuje v úzkém rozmezí - modrá, šedomodrá, jantarová a čokoládově hnědá. Ojedinělá je pak barva, přecházející z jantarové do lehce narůžovělé, tyto barvy jsou považovány za zázrak. Draci s těmito očima mají neobvyklé schopnosti, které se u ostatních neobjevují. Jiné barvy jsou naprosto nepřístupné (vyjímkou jsou potomci různých druhů draků)
Barva srsti je taktéž ojedinělá. Nejzvláštnější je kresba, která se pohybuje ve dvou až třech variantách. Tělo bývá v čisté barvy, uši bývají v odstínu druhé barvy, stejně tak čumák , kde pomalu přechází v původní barvu až za očima. Druhá barva se pak objevuje i v hřívě. Tlapy jsou čistě v druhém odstínu barvy, postupně však přechází v původní barvu. Přes kotník (nezapomeňte, že je víš, jinak umístěný, než náš kotník) se táhne lehká kresba připomínající mnohem tenčí kresbu tygra. Čupřina na konci ocasu je v druhém odstínu a táhne se po celém ocasu, přičemž poblíž kořene přechází do původní barvy opět vybarvené kresbou jako u kotníků. Stejně tak je tmavá barva na okrajích křídelních prstů, přičemž po druhém kloubu přechází v původní barvu. Přechod je opět zvýrazněn tygří kresbou. Druhá barva se pak nachází mimo jiné i na palci, který se nachází v místě, kde se tři křídelní prsty rozdělují.
Mimo této kresby se nachází ještě dvě možnosti. Barevné umístění se neliší, ovšem kresba ano. Tam, co se nachází nejtypičtější tygří kresba, může se nacházet i jemná liniová kresba připomínající kruhy na rybníku. Třetí a poslední možností je kresba připomínající klikatící se blesky vycházející od přechodové části sahající až do oblasti původní barvy.
Takto máme tedy popsané, jak barevně se odlišuje, teď nám již zbývá jen určit, která barevná spojení se k sobě v této kresbě nachází. Nejtypičtější barevnou kombinací jsou barvy typické pro siamskou kočku, základní béžá barva a odstínová místa v černé, případně tmavě hnědé. Další možností je lehoučká oranžovobéžová barva zkombinovaná s hnědočernou. Poslední barevnou možností je čistě bílá s černými odstíny.
Pro náš ojedinělý kousek jsou však i tyto možnosti odlišné. Barevnou kombinací je šedobílá základní barva s odstíny z černé, přecházející v jantarovou a teprve poté do bílé, s kresbou připomínající "hvězdný provaz". Přesněji řečeno, při bližším pohledu uvidíte vzájemně se překrývající hvězdy, které z dálky připomínají nepravidelný linky. Tato kresba má stříbřitě zlatavou barvu, občas nádech stříbrné, občas zlaté.
Velikostí se každý jedinec liší, přesto jsou známa minima a maxima. Minimální velikost těchto draků je srovnatelná se slony, čili nejméně 4m. Největší drak by s klidem mohl v leže sledovat dění v bytech druhého patra, ve stoje tedy dosahující až do čtvrtých pater panelových domů, přičemž by jeho oči byli ve výšce vrchní strany okna. Metrově se tedy jedná o takových 25 - 27 m.

2) Yilienská dračí kočka

Yilienská dračí kočka je stavbou tělaspíše podobná kočičce. Stavbou těla je kompletně stejná s kočkou, nejsou tam téměř žádné rozdíly. Tělo je útlejší, než je u koček typické, ale ne o mnoho. Nohy, ocas i hlava jsou postaveny tak, jako u typické kočky. Hlava je přiměřeně velká k tělu, s příjemným výrazem, téměř až laskavým s tlamičkou umístěnou tak, že vypadá jako by se neustále usmívala.
Rozdíl od klasické kočky je hned v několika detailech. Nejpřednější detail jsou křídla. Na první pohled vypadají jako složená z velkých šupin, které se směrem do stran, přes kosti, zasahujíce až do "blan" vytrácí. Ovšem pozor, tato křídla nejsou blanitá, jako typická dračí křídla. Tato křídla jsou kompletně pokryta jemnou srstí, patrnou až na dotek, nebo bližší pohled.
Dalším rozdílem je povrch těla. Srst typickou pro kočky naleznete na hlavě a hrudi, na nohou a na ocasu. Na zbytku těla je srst propletená skrze větší dračí šupiny, které se nachází na stehnech v předních místech (naproti kloubu), na hrudníku a břiše, na přední straně předních nohou, odkud se táhnou přes svalu až ke křídlům a na záda. Srst může být krátká, ale i dlouhá, připomínající perskou čičinku.
co se barev týče, typickou jsou komplet všechny možné barvy srsti, které se promítají i na šupinách, takže barevně splívají. Znát jsou pouze díky rozdílu mezi srstí a šupinou. Výraznější jsou jen linky kolem očí. V místech, kde se stýkají ve vnějších koutcích očí, se ladnou dvouobloukovou vlnkou stáčí a končí až u okraje uší. Barevnost očí je stejně volná, jako u srsti, čili typické barevné kombinace klasických koček.
Velikostně se tyto kočičky pohybují v klasické velikosti, nikdy nepřerůstají, ale mohou se objevovat i zakrslejší formy.

Životní prostředí:
Životní prostředí těchto dráčků a kočiček jsou různé. Každý druh je schopen přežít kdekoliv, kde má potřebné živiny pro svůj život. Například kočička je schopná přežít i v lidské péči. Nejideálnější prostředí je pro ně však volnější místo, kde mohou praktikovat své letecké schopnosti a svou přirozenou loveckou povahu.
Mají nejradší volné prostranství, kde se mohou předvádět, ale v blízkosti vyžadují lesy nebo jiná místa, kde se mohou skrýt, když narazí na nepřátele (ne že by to hrozilo příliš často). volná plocha může být jakákoliv. Od mýtiny, přes pole až k vodní hladině rozlehlého jezera, moře či oceánu.

Strava:
Oba druhy jsou výhradně masožravci, i když si občas dají nějakou zeleninu, ovoce nebo bylinku. kočičky mají nejradši myši, ptáky, jsou schopni ulovit i hada. Jsou to dobří zlodějíčci, proto, pokud je má někdo v domácnosti, pečlivě cokoliv hlídat, v tomhle je nelze vychovat. Naopak, proti tomu dráčci dávají přednost vysoké. Laně, daňci, sobi, smslnou si i na divočákovi i praseti, ovci, kozi nebo i krávě. Draci však nejsou tak vášnivými lovci, jako kočky a loví pouze tehdy, kdy cítí hlad a to tehdy, kdy jsou si jisti, že zkonzumují komplet celý úlovek.
Jako svačinka nebo na chuť je pro ně ideální nějaké sladké ovoce nebo zeleninka. Ač jsou to masožravci, jejich tělo je schopno strávit i tuto stravu (pozor! tělo je opravdu stavěné pro výhradně masovou stravu). Sladké jablíčko přímo ze stromku je pro ně lahodou (nevyjímaje další ovoce či zeleninu)
Pro dobré zažívání a udržované zdraví je pro ně ideální sem tam nějaká ta bylinka. V každém okruhu mají vyčíhané bylinky prospěšné pro zažívá a správné pracování všech orgánů. Ač jsou to netypická zvířátka, užívají výhradně stravu typickou pro jakoukoliv sféru žití, proto by byli schopni přežít třeba i na naši planetě.
Mláďata:
Yilienské dračí kočky i kočičí draci jsou schopni se spárovat s jakýmkoliv druhem, který se jim zalíbí. Mláďata pak obvykle nesou prvky obou rodičů.
Oba druhy jsou v tomto kroku stejní. Samičky mohout mít mláďata kdykoliv do roka, záleží na dohodě obou partnerů. Březí jsou pak 5 měsíců. Po uplynutí pěti měsíců se rodí živá mláďata. U draků jsou schopni od prvního okamžiku pohybu po zemi, u koček se nachází do období dvou týdnů slepá.
Dráčátka jsou od prvních dnů učená letům, důležitému to faktoru pro jejich život. Následně se vyučují kompletním schopnostme typickým pro celý druh. O mláďata se starají oba rodiče s velkou pečlivostí. Po uplynutí dvou let MUSÍ být schopni se o sebe sami postarat, neboť opouští rodiče. Pokud toho nejsou schopni, je to jejich problém, rodiče se o ně nadále nestarají.
U koťátek je to jiné. Samička se o ně pečlivě stará, ale partnera agresivně odhání. Mláďata vyučuje sama všem schopnostem. Stará se o ně pečlivě do dvou let. Mláďata, která chtějí u samičky zůstat, nechává u sebe, ti co chtějí odejít naopak nechá vyrazit do světa. Je vlídná ke svým mláďatům i když je potká po několika letech, pozná je mezi všemi ostatními velmi sebejistě.

Schopnosti:
1) Klasické schopnosti draků a koček jsou pro tito tvorečky typické. Zatahovatelné drápy, schopnost akrobacie letu, chrlení ohně i ledového plamene. Mají typickou kočičí eleganci, ale taky dračí pozoruhodnost a majestátnost. Ale i oni mají některé schopnosti, které jsou typické pouze pro tento druh. Yilienští kočičí draci jsou opravdu unikátní.
Nejhrdější je tento druh především na svou eleganci a majestátnost. Dále pak také na vynikající letové schopnosti. Jsou opravdu nadšenými letci a ve vzduchu rádi tráví většinu svého dne. Podle toho také vycvičili své letové schopnosti. Vybrousili je do nejmenších detailů a jejich akrobacie je od pohledu naprosto úžasná. Spirály, otočky, kotrmelce, propletence vlastního těla v tak úžasných kombinacích a tak dokonale na sebe navazujících, že plynulost, elegance a samotné kousky jsou dokonalostí pro pohled.
Teď ale k ojedinělím schopnostem. dokáží precizně pracovat s energií, která tvoří většinu magických proudů. Díky této preciznosti pracují velmi pečlivě s čímkoliv, co jim přijde pod tlapy. Jejich kouzla jsou unikátní a impozantní od pohledu. Když jsou hravý, dokáží z ledového plamene vyvořit maličkou růži, jejíž kvítky jsou tak věrohodné, že by jste ji nerozpoznali od pravé. k tomu všemu led tak vybrousí, že se na slunci i v měsíčním svitu nádherně třpytí.
Dráčci jsou mírumilovní, proto sázejí spíše na preciznost obran. Bariéry jimi vytvořené dosahují nejvyššího stupně kvality. Jsou impozantní na pohled, ač jen když se řádně díváte, ale především jsou nanejvíš účinné. Nejvíce se objevují obrany typu lehoučké pavučinky, která obklopuje určité místo, nebo určitého tvora. Pavučinka lze zahlédnou pouze z určitého úhlu a i tak jen chvilkama, kdy přes ni přeběhne lehoučký stříbřitý opar, dokazující neporušený koloběh udržované energie. Tyto obrany jsou často napojené na draka, který je vytvoří, proto nemohou být porušeny. Drak je totiž dokáže na dálku opravovat či upravovat, aby nepřítel za žádné okolnosti neprorazil skrz. Obrana padá pouze tehdy, kdy je drak vážně zraněn, nebo zemře.
Žádný tvor se však neobejde bez nějakých těch útočných schopností. I tito draci je vlastní. Díky adaptace na okolní prostředí začali využívat dokonale svůj hlas. Dokáží rozbouřit vodní hladinu, způsobit laviny (ať sněhové, nebo pouze kamenné) či větrný vír ve větrnějších oblastech. Jejich neobvyklá síla, ač na to nevypadají, dokáže s určitým zaměřením rozpukat zemi či zlámat stromy. Zuřivost těchto draků se odráží ve spoušti, která je však u nich tvrdě placena hlubokým, někdy až smtelným smutkem.
Kromě těchto schopností manipulují i s magií. Specializují se na živlovou magii, především na zemi. Jsou však schopni ovládat jak zemi, tak i vítr, vodu a oheň. Každý drak však dokáže ovládat plně pouze jeden z živlů, poté ještě jeden, ten však mnohem méně. Co se manipulace a kouzel s těmito živly týče, každý jednotlivec preferuje jiné zacházení a jiná kouzla.
Aby jsme však nevynechali našeho ojedinělého dráčka. Stejně jako jeho ojedinělé zbarvení, nachází se i v ojedinělé skupině ve schopnostech. Nejen, že jsou schopni ovládat komplet všechny 4 živly s naprostou jistotou. Oživují ještě o dva faktory. Život a Smrt. Vládu nad těmito dvěma faktory mají pouze tito ojedinělé kusy. Zároveň to však k nim nese mnoho nesnází. Ve chvíli, kdy se rodí život, musí také jednou zhasnou. Tam, kde kráčí život, po jeho boku taktéž kráčí smrt. Tito draci to velmi dobře ví a velmi dobře ví, který život zhasne. Bohužel, ač mohou navrátit mrtvým život, v těchto chvílích nemohou. Tito draci mají ohromnou životaschopnost, s každou smrtí jim však kousek ubývá. Často pak umírají mladí, protože nemají sílu jít dál. Tuto ojedinělou schopnost sebou totiž nesou od prvního pohledu na svět.

2) Dračí čičinky sebou mnoho schopností nenesou. Přesto jich pár mají. Jsou elegantní a mrštní, jako každá jiná kočička. Mimo toho jsou schopni letu. Letové schopnosti jsou srovnatelné s kánětem, právě proto jsou velmi schopnými lovci.
Ojedinělou schopností je chabé ovládání větru. dokáží vyvolat slabý vítr, který ale dokáže odvát třeba dešťové mraky. Takto se často chrání před zmoknotím jejich pečlivě udržovaného kožíšku, který velmi neradi vidí mokrý.
Jsou schopni vycítit smrt, ale to není ojedinělá schopnost pouze tohoto druhu. Je známé, že zvířata smrt vycítí, stejně tak i nemocná místa. Tito tvorečky však dokáží nemoci a zranění léčit. Nijak extrémně moc, jejich léčitelské schopnosti jsou podvědomé a velmi slabé. Navíc, fungují jen na druhé, na ně samotné nebo na jejich vlastní druh nikdy nepůsobí.
Jejich specializací jsou iluze. Jsou schopni nakračovat velmi tiše, ale způsobit takovou dezorientaci, že si dotyčný myslí, že přichází odjinud. Na krátkou dobu jsou i schopni utvořit věrohodnou iluzy, která působý na tisícihlavou armádu. V tuto chvíli se však jedná pouze o pár minut. Přece jen jsou to malá stvořeníčka a čím menší "nepřítel", tím větší je jejich účinek. Iluze dokáží ovládat velmi šikovně, použít je umí třeba jen na kousek okolníí krajiny, na zvuk, nebo jen na nepatrný záblesk. Nepoužívají je však příliš často, radši se vloudí do něčí domácnosti a nechají se obskakovat.

Nemoci a jejich léčení:
Nemocný drak nebo čičinka, to se nevidí příliš často. Jelikož neustále požívají nějaké bylinky (mezi nimi i jedovaté, ovšem v malém množství), jsou velmi odolní. Přesto i je mohou napadnout paraziti. Pokud nemají přísun bylinek, které doposud konzumovali, mohou nastat potíže. Pokud tyto bylinky nemáte v dosahu, někde nějaké kupte a přejděte postupně na jiné. Tehdy si můžete být jisti, že budou zdravý.
Čičinky pak trpí na klasické nemoci, jako obyčejné kočky, samozřejmě bez přístupu bylinek. Díky jejich dračí polovičce se jim blechy a jiné potvůrky vcelku vyhýbají (nesnáší lehký, lidem nezaznamenatelný zápach síry). Přesto, mohou být napadeny oči a nosní sliznice, mohou dostat prašivinu či jinou kožní chorobu v místech, kde se nachází srst. Proto se o ně musí pečovat, jako o jiné čičinky.

Ohrožení:
Draci jsou schopni přežít hodně věcí, čičinky s dobrou péčí taktéž. Vážná zranění jsou pro ně však nebezpečná, jako pro kohokoliv jiného. Draci se ještě jakž takž brání svými obranami, kočičky jsou však závyslí na své hbitosti a schopnostech rychlého úniku, nebo na ostatních ochráncích. Draci jsou odolnější, přesto pokud je zraníte, může to pro ně být velmi nebezpečné, podle umístění rány. Jejich šupiny jsou tvrdé, proto se tolik neobávají, přesto jsou na pozoru.
Ojedinělý druh draka pak umírá vcelku častěji, právě díky své schopnosti ohledně života a smrti, kdy umírají na vyčerpání. Ač třeba nic nedělají, vyčerpává je právě všudypřítomná přítomnost smrti a s každou smrtí, ať je číkoliv a kdekoliv, ubývá jejich ohromně velká síla. Rodí se se silou srovnatelnou s jednou galaxií, přesto umírají ve velmi nízkém věku. Přece jen, na jedné planetě umírá každou minutu sta tisíce tvorů.

Chování mezi sebou:
Jak draci, tak kočičky jsou velmi rádi za každého člena svého rodu, kterého potkají. Co víc, ještě nadšenější jsou, když jeden z poddruhu potká toho druhého (kočička potká dráčka). Jejich spřátelené vztahy jsou až obdivuhodné, tím spíš, když porovnáte jejich ojedinělé velikosti. Je velmi časté, že tyto dva druhy pohromadě potkáte ve chvíli, kdy se dráček válí spokojeně na trávě a po něm, po zádech, ocasu, tlapách, ale i hlavě, se šplhá malá okřídlená kočička. Jsou vůči sobě přátelští a velmi společenští.

Chování k jiným druhům a lidem:
Vůči jiným druhům jsou tito tvorové velmi opatrní. Kočičky jsou přítulnější, dříve najdou důvěru jak vůči lidem, tak i vůči jiným druhům. Draci takový nejsou, jsou opatrnější a nedůvěřivější. Na jiné tvory, především z přirozené přírody kolem sebe, si rychleji zvyknou, na lidi tolik ne. U nich více číhají na zradu a nebezpečí. Přesto jsou schopni se uvolnit, když poznají lidský dobrý úmysl, proto prokažte, s jakou k nim jdete.

Chování k nim:
Lidé berou pro jejich nestálou povahu jako nebezpečí. Jsou nervóznější a opatrnější. Stále jsou však veselí a přítulní. Kolem nich však můžete cítit silnou bariéru, jako obranu proti náhlému útoku. Když jim však prokážete úctu a budete se k nim chovat s důvěrou, bez tajemství, začnou vám pomalu důvěřovat. Získat si jejich důvěru chvilku trvá. Laskavost k přírodě a tvorům okolo vás vám jen pomůže zaujmout jejich pozornst a když pak pomůžete i jim, získáte si je naplno. Jen pozor, zrada je pro ně nejvyšší krutostí, stejně jako vražda. Dávejte si velký pozor, jak s nimi jednáte, jsou velmi citlivý. Nesnažte se dělat něco, co je podle vás dobré. Radši se zeptejte, jak pomoci, nebo co pro ně udělat. Je to mnohem lepší, než udělat osudovou chybu a okrást se tak o možnost věrného přítele.

Můj názor:
Dráčci i kočičky jsou velmi zajímavý, jak povahově, tak i sami o sobě. Jsou velmi zvláštní. V jejich přítomnosti nemyslíte na to, že jsou to směsi s drakem, vidíte jejich elegantnost, přátelskost, jejich ojedinělý temperament a krásné jednání. Ohromuje vás jejich majestátnost, jejich prostoduchost a laskavost. Pak vás hodně rychle přejde, zda ublížit nebo ne. Prostě to nejde. Mají... Něco hluboko uvnitř sebe, co eliminuje takové myšlenky. Neublížit! Spřátelit se! To jsou myšlenky, co se vám oběví v myšlenkách, když proti vám stojí jeden z těchto dvou s laskavým pohledem plným inteligence a zvědavosti. Potkat je, to je dar, který se neodmítá. Když je jednou potkáte, toužíte mít alespoň jednoho za přítele. Takový jsou. A takový ještě dlouho budou.