Kapitola první: Seznámení

6. prosince 2008 v 23:20 | Akylasia |  Kronika dvou životů
Pojďme do říše snů, pojďme do říše přání, kouzel a smíchu. Zavřeme oči a sníme společně. Ale pozor. I sen má temné kouty, i sen může být nebezpečný. Pozor na každém kroku, pozor tam, co nevidíme.

Nastaly měsíce, kdy počasí vůbec nebralo v potaz, co má být. Měnilo se mnohem víc a nevyzpytatelněji, než při aprílu. V jednu chvíli z vás pot lije, jak slunce paří, a v další minutě sháníte kožich a zebou vás nohy v návějích sněhu. Co je důvodem? Nikdo netuší. P5esto náš moudrý král a jeho rádce zjistili příčinu. Samospráva světa upadá a je nutné ji zachránit. Před králův trůn na kolena padá hrdina, který se vydá na cestu hledání. Hrdina, jediný hrdina, který má odvahu.
"Tímto slibuji věrnost trůnu, slibuji, že vyřeším tento případ nebo zemřu. Tak přísahám." skládá slib a líbá královskou pečeť v podobě prstenu na královském prsteníčku.
"Poslyš, Marteriusy. Dávám ti úkol. Jdi s tím děvčetem. Řekl bych, že pokud má někdo šanci, bude to tato dívka. Zkus z ní dostat vše o ní a její minulosti a poctivě sepiš vše, co se stalo při výpravě. " pronesl králův rádce. Jsem řadový voják a písař v jednom. O mém písemném nadání vědí všichni, ale dosud nebylo využito. Nyní nachází můj čas a já s radostí vyskakuji a běžím za dívkou.
"Promiň. Musím si sbalit, než se vydáme na cestu. Vyslali mě na cestu s tebou. Vyčkáš na mne?" zeptal jsem se, když jsem dívku dohonil. Už když přišla ke králi, okouzlila mě. Černé vlasy jí v kaskádách spadají na ramena a lesknou se ve sluneční záři. V černých očích nelze vyčíst, co si zrovna myslí. Jsou jako hluboká díra skrývající nebezpečí. Je lákavá a táhne k sobě pozornost. V královském sále se v jejích očích nádherně odráželi ohně pochodní. V těch černých kožených kalhotách, lesklých, jako plíšky a vesty ze stejné kůže vypadá útle, pružně a energicky. Moc jí to slušelo a její mírně opálené a hladké tělo svádělo k jemným a něžným dotekům. Ale vyhlíží i nebezpečně. Pás vrhacích, lesklých dýk s černou rukojetí se jí táhne od levého ramena k boku. U pasu se jí houpou dva smotané biče, tenké a nebezpečné. Dlouhá dýka a rudá pochva meče, jehož jílec je s dokonalou pečlivostí omotán tenkou černou kůží s černým drahokamem. Ale podívejme. Černý plášť dosud halil její jemné dlaně. Na zápěstích má z černého kovu pevné náramky se stejným drahokamem. Je to zvláštní dívka. Musím o ní zjistit co nejvíc. Kývla na mě.
"Sejdeme se před městskou branou." odpověděla. Tentokrát se její hlas nelámal o kamenné stěny sálu, nezkresloval se. Je nádherný. Vlní se, jako klidná řeka a šeptá to, co zaznamená pouze bystré ucho. Nebudu čekat dlouho, říká ten nádech. Je nádherná a tenhle hlas, ledově klidný, nic neříkající, k ní patří. Nečekala a rázným, pevným a pružným krokem se vydala ven z města. Ani já jsem nezahálel. Odběhl jsem do svého pokoje a sbalil si vše, co bych mohl potřebovat. Oblečení na zimu, nějaké zásoby, potřeby na úpravu zbroje, lékařské náčiní. Rozeběhl jsem se do stájí. Netušil jsem, zda má koně, ale zajisté přijde k duhu.
Stála tam, opírala se o městskou bránu a hleděla k obloze. Před ní se pásl kůň, který mi doslova vyrazil dech. Můj temně hnědý hřebec s plavou hřívou se mu nemohl rovnat. Jeho stavba byla mnohokrát větší, než stavba našich koní. Byl vyšší a mohutnější. Jeho temně černá srst se leskla na slunci jako její vlasy. Pod kůží se mu rýsovaly mohutné svaly. Z jeho očí sršely blesky a zářily v nich temné plamínky. Zdvihl hlavu a jeho dlouhá vlnitá hříva se rozevlála ve vzduchu. Zároveň máchl dlouhým, vlnitým ocasem, který mu sahal až k zemi. Pohlédla na mě.
"Jak se jmenuješ? A nezírej na něj tak, nemá to rád." její hlas byl samozřejmý a mě chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vzhlédl jsem k ní.
"Marterius. A tohle je Lišáček." pohladil jsem po krku svého hřebečka, který potřásl hlavou. Prohlédla si mě i Lišáčka. Všiml jsem si, že hřebec neměl žádný postroj a ona neměla žádné torny sebou. Na rozdíl ode mě, s nadutou velkou tornou a Lišáčkem s pevným koženým sedlem a zdobenou rudou uzdou.
"Hezký hřebeček. Já jsem Terra a tohle je Neas. Nediv se jeho tavbě. Je to divoký kůň. Ale nezdržujme se, nebo nás zastihne vánice." řekla to tak samozřejmě, až mě to zarazilo. Došla k hřebci a pohladila ho. Její ruka jemně sklouzla po lesklém krku zvířete. Něco mu pošeptala, hřebeček nakláněl uši. Všiml jsem si, že v jeho očích se v té chvíli zračila bezmezná důvěra, oddanost a láska. Ale pak. Nadskočila, opřela se o hřebcův kohoutek a ladně přehodila nohu přes jeho hřbet. Naučené pohyby tak ladné, jako by srna přeskočila stružku. Poněkud těžkopádně jsem naskočil na Lišáčka.
"Pojedeme oklikou." oznámila, jako by nepotřebovala ani můj souhlas. Nenamítal jsem nic. Nechtěl jsem a neměl jsem důvod. Nevěděl jsem, kam máme jet. Ani ona to nevěděla. Přesto jsem pokorně Lišáčka pobídl za jejím hřebcem.
Putovali jsme půlku dne, když se na jeho hřbetě obrátila a zahleděla se na mě. Byla stejně svěží, ale oči se jí rozzářily, jak byla mimo město. Veselé plamínky jí skákaly v očích a napovídali, co má nejradši.
"Pojeď ke mně. Nepojedeš přeci za mnou, jako nějaký ocásek."pronesla s náznakem jízlivosti. Pobídl jsem Lišáčka po bok jejího mohutného hřebce. Připadal jsem si, jako na poníkovi, jak byl její hřebec vysoký.
"Proč tě poslali se mnou?"pokusila se navázat rozhovor. Nebránil jsem se.
"Mám popsat celé tvé putování a něco o tobě zjistit." odpověděl jsem. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem jí řekl i to, co jsem chtěl vypátrat postupně. Usmála se. Působila na mě uklidňujícím dojmem. Ten úsměv. Krásný úsměv.
"Zapsat, to jistě. Ale něco o mě zjistit? To se nepovede."
"Ale já to potřebuji." vyhrkl jsem. Otočila se na mě a upřela na mne pozorně svůj pohled. V temné propasti zajiskřili jiskřičky, přesto neozářili ani stěny, natož hloubku propasti.
"K čemu potřebuješ vědět, co jsme zažila?" zeptala se. Divil jsem se. Její hlas byl jemný a přívětivý.
"Ehm... no.... já.... Mám sepsat kroniku." rezignoval jsem. Pod jejím pohledem nešlo nic vymyslet, natož lhát. Usmála se, opět tím chápavým a něžným úsměvem.
"Možná ti něco povím." řekla něžně a pohlédla před sebe. Blížili jsme se k lesu. Napřímila se na hřbetu Nease a v očích se jí jiskřičky ještě více rozběhali.
"Máš ráda les?" pokusil jsem se o rozhovor tentokráte já.
"Je to něco, co žilo již před námi. Každý strom skrývá tajemství století a každý noví skrývá i nějaké vlastnosti a poznatky svých předků. Měla by se jim vzdávat úcta, ne je kácet." pronesla to s takovým zápalem, až mě to podivilo. Jedno mi bylo jasné. Miluje přírody, o to víc stromy.
"Máš hodně ráda strom, viď?" zeptal jsem se pro jistotu. Pohlédla na mě.
"Kdyby lesy. Úctu lidí by si zasloužila veškerá příroda, nejen lesy." koruny stromů pohltili oblohu a uzavřeli nad námi zelenošedý příkrov šeptající střechy. Temně hnědé kůry kolem nás tiše praskali, jak stromy každým okamžikem o píď porostly. Ticho pláně za městem vystřídalo uklidňující ticho lesa. Nad hlavami nám zaštěbetali ptáčci a před námi přeskákal zajíc.
"Vidíš krásu přírody? Stačí ticho a klid." zašeptala tiše a s láskou v hlase. Po její levé straně se pásla skupinka laní s jelenem na kraji. Obezřetně ji sledovali, ale nepohnuli se. Ani jedna laň svými ladnými skoky nezmizela v lesním porostu. Pak aleˇlaňky náhle vystřelili s jelenem jako posledním. Než jsem se stačil rozhlédnout a zjistit, co se děje, Terra už s taseným mečem skočila z koňského hřbetu přese mě na zem. Třesk oceli mě probudil z líbezného lesního snu.
Je známo, že les bývá nejčastějším terčem lapků. Tady a navíc pod vedením Terry a klidem, který jsem dosud v lese nezažil, bych jejich útok nečekal. Bylo jich asi deset. Terra se bránila velmi dobře. Její kroky byli podobny šelmě připravující se k útoku. Polovina úderů padla vedle a vyvedla útočící z rovnováhy. Byla pružná, jako kočka, hbitá, jako veverka a tvrdá, jako medvěd. Dva padly během chvilky. Pak jsem se vzpamatoval i já. Tasil jsem a ze hřbetu Lišáčka zaútočil na další. Byli jsme sehraná dvojka. Zaznamenal jsem, že dva z útočníků skončili i pod kopyty Nease. Když konečně poslední z lapků utekl, pohlédl jsem na ni. Z jejích očí sálal běs. Byla rozčílená, přesto klidná. Pohodila hlavou a závoj vlnitých černých vlasů skryl na okamžik její tvář. Když se opět její oči ocitly před mýma, byli klidné a temné, jako dosud. Otřela o kabát jednoho z lapků meč. Byl zvláštní. Neviděl jsem takový nikdy v životě. Čepel meče byla temně černá a vycházela z ní tlumená záře. Na černé čepeli zářili temně rudé runy. Zasunula meč do pochvy a pohladila kámen na jílci. Pak odešla ke koni, beze slova naskočila a vyrazila kupředu. Jedno mi bylo jasné. S touto dívkou se nudit nebudu, ani kdyby smrt padala na naše záda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama