Prosinec 2008

Tairtonové

19. prosince 2008 v 14:12 | Akylasia |  Vlci

Každý se liší, přesto jsou stejní. Každý je jiný, přesto tvoří harmonický celek. Žijí samostatně, přesto jsou neobvykle velká smečka. Tairtonové, jeden z mnoha druhů vlkodlaků, se svým rodokmenem, se svým životem a svými pravidly.


Vzhled: Tairtonové mají klasické rysy vlkodlaků. Mohou vypadat jako lidé, kteří se však liší zašpičatělími tesáky a silnějšími nehty rostoucími mírně do špičky, místo do oblouku, jak je zvyklé. Umí se chovat v jakékoliv společnosti a mají, stejně jako lidé, rozdílnou zálibu v oblečení a dalších věcech. Jejich další podobou je klasická vlkodlačí, neco mezi podobou člověka a vlka. I v této podobě jsou však odlišný, neboť si zamilovali jisté zvyky, které jim zůstali. Proto je u nich vlkodlačí podoba známá spíše u obrázku níže. Jejich třetí a poslední podoba je čistý vlk. Jejich čistě vlčí podoba je útlá a stavěná pro rychlí běh po nepřístupných místech. Mají hustoou srst všech barev. Nejčastěji tento rod porznáte podle jantarových očí, kteří však mají od zorniček se jim k okraji příčně táhnou zelenomodré pruhy.



Místo: Tairtonové žijí na všech místech. Většinou se skrývají jako lidé nebo jako vlci a nelze je rozpoznat. Jsou to tvorové velmi přizpůsobiví, proto mohou žít na všech místech i ve všech kulturách. Jako člověk se dokáže vyznat v technice, v myšlenkách, v právu i jiných možnostech minulého i dnešního světa.

Strava: Jako každý vlkodlak je to masožravec, ale to se poukazuje pouze v podobě vlkodlačí nebo vlčí. Ve své lidské podobě je jak masožravcem, tak i všežravcem nebo čistě a jen vegetariánem. Někteří zastávají názor, že když jsou jako vlci a vlkodlaci čistě a jen masožravci, pro rovnováhu je důležité, aby v lidské podobě byli vegetariáni. Tací lidé jsou však nevyrovnaní nebo naopak velmi vyrovnaní.

Mláďata: Tairtonové žijí v párech nebo ve smečkách. Tak nebo tak jsou to úžasní rodiče. Otec se velmi úzkostlivě stará o svou manželku a budoucího potomka. Matka na sebe dává pozor. V této době většinou používají čistě lidskou podobu. Po narození využívají škol, aby své potomky vše naučili, doma je pak učí jejich znalostem. Kladou důraz na to, aby dávali pozor se svými schopnostmi a pokud by přicházeli a nešli ovládnout, aby se někam schovali, než přejdou. Učí je ovládat tyto schopnosti a vypořádat se s tím, co záporného tyto schopnosti provází. Odchod nechávají na svých potomcích, nikdy je neodhání. Rod Tairtonů nemá ve své historii ani jednoho, který by byl krvelačným tvorem plným nenávisti. Pozorná výchova a názorné ukázky chování ze všech potomků vytváří dokonalé příklady sebeovládání.

Zvyky: Tairtonové udržují mezi sebou úzké vztahy. Proto mají potomci mnoho tet a strýců, mnoho prarodičů, sestřenic a bratranců. Minimálně jednou ročně mají pravidelné srazy skrývané pod jakýmikoliv akcemi. Jejich zvyky jsou nevázané, pravidly jsou však o narozeném potomku dáti všem vědět, oslavy narozenin taktéž, přičemž jsou většinou

Schopnosti: Jejich klasickými schopnostmi je přeměna ve vlkodlaka a ve vlka. Avšak i v lidské podobě mají své smysly silnější. Zrak je ostřejší než lidský a to i za noci, kdy vidí bez problémů. Jejich čich je výborný, schopný rozdělit jednotlivé pachy a určit, odkud vychází. Jejich sluch je vynikající, schopný rozdělit jednotlivé zvuky a rozlišit, z kterého směru přichází. Jejich chuť je též citlivější, proto si hůře zvykají na ostré. Jako každý vlkodlak mají rychlejší regeneraci, kterou při zaměření mohou ještě zvýšit.

Nemoci, léčení: Tairtonové jsou zvyklí na veškeré přírodní jedy, které jim díky tomu nijak neuškodí. Zato chemické látky jsou pro ně složité a v těchto chvílích potřebují protijedy, jako lidé. Stejně tak potřebují jeden lék na neutralizaci stříbra. Víceméně je ani použitím stříbra nepoznáte, neboť Tairtonům vadí pouze a jen při vnitřním užití a i toho se mohou vyvarovat, pokud použijí před užitím nebo po užití stříbra svůj lék. Jejich lektvar váže stříbro na molekuly vody, pomocí niž stříbro neškodně vyloučí.

Ohrožení: Díky jejich schopnosti zvyknout si na veškeré prostředí, aniž by se prozradili, nejsou pro ně lidé ohrožením. Stejně tak i zvířata. I kdyby je zvířata napadla, nijak jim to neuškodí, díky jejich regeneraci. Ohrožením pro ně je nedostatek jejich lektvaru a užití stříbra. větší množství stříbra i s použitím léku pro ně může mít špatné následky, pokud nepoužijí přiměřené množství lektvaru. Pokud lektvar nemají, může jim uškodit i malé množství stříbra.

Chování mezi sebou: Tairtonové jsou velmi společenští a s velkým nadšením udržují společně úzké kontakty. Jakékoliv oslavy jsou plné "příbuzných", neboť každý Tairton je člen jedné velké rodiny. Tak se stává, že jedno dítě má neuvěřitelně moc tet, strýců, dědečků i babiček, bratranců i sestřenek. Nejméně jednou do roka jsou hromadné srazy, omluva pro nepřítomnost je velmi pečlivě probírána a po dlouhé debatě schválena.

Chování k lidem: vzhledem k tomu, že mezi lidmi žijí nepoznáni, nevadí jim. Lidé jsou pro ně tvorové motající se neustále kolem nich. Nesvěřují se s tím, co jsou zač a většinou o sobě mnoho neříkají. Přesto jsou vůči lidem velmi společenští. Nevyhýbají se jim. Tairton může být třeba i váš nejlepší přítel.

Chování k nim: Ne vždy je poznáte, proto se k nim většinou chováte jako lidé. Proč to tak nedělat i nadále. Tairtonové si na to zvykli. Když náhodou objevíte, co jsou zač, nebo vám to sami poví, chovejte se nadále, jako k lidem. Pokud budete odtažití, budete se vyhýbat a bát, velmi se jich tím dotknete. Proto si velmi promyslete, jak se doopravdy zachováte. Pokud máte obavy, není nic jednodužšího, než se na vše optat. Tairtonové mají všechny své schopnosti od útlého věku pod kontrolou a mohou vám to dokázat, aby vás ujistili, že vám nic nehrozí. Jsou velice milí a vždy doufají, že se tak k nim zachováte i vy, i když se dozvíte, co jsou zač. Nezklamte je.

Můj názor: Tairtonové jsou úžasní tvorové. Neznají zášť a nepřátelství, snaží se s každým vycházet a jen těm, kterým opravdu bezmezně věří, těm odhalí své tajemství. O to více jsou zklamaní, pokud se jim tací lidé straní nebo jejich tajemství roznesou dál, takže se proti nim obrátí celé město. Nezaslouží si to. Zaslouží si pouze a jen přátelství, pochopení, radost a smích.

Kapitola čtvrtá: Údiv nestačí

15. prosince 2008 v 20:49 | Akylasia |  Kronika dvou životů
Bledá měsíční záře jen slabě pronikala skrze rozsáhlé koruny tmavolistých stromů. Hvězdy na obloze skryl svou tváří temně černý mrak. Les tiše žil svůj noční život. Ale pouze do půlnoci. Tehdy se vše skrývá, vše utichá, vše mizí. Les je jako po vymření. To ovšem netušíme mi, já, Marterius a Terra se svými věrnými oři.
Na večer jsme se poklidně usadili v malém, ale útulném háječku, netuše, jaké strasti nám noc přinese. Rozdělali jsme si jako vždy drobný ohníček ze spadaných větví, povečeřeli jsme a natáhli se do trávy. Tiše jsme naslouchali příjemnému šelestu stromů a trávy, cikádám a nočním tvorům. Od dob cestování s Terrou jsem se mnohému naučil a můj pohled na svět se od základů změnil. Už to není nudný svět, plný každodenní dřiny a žádného odpočinku. Je to svět plný překvapení a krásy. Zlatavé paprsky slunce odrážející se od ranní rosy a prosvítající zelenou lesní klenbou. Tichý šepot stromů a trávy, poletující mušky. Majestátní orli vznášející se vysoko na obloze, mírumilovné pohledy tolerantních laní. Tiché zvuky lovců, které jsem dříve slyšel těsně za svým krkem a nyní je rozeznám daleko od sebe. Vidím vášeň noci, lásku hvězd, něžnost měsíce a ochranu slunce. Každá věc, která se mi dříve zdála fádní a každodenní rutinou pro mě dnes měla jiný a zásadní význam.
Poslal jsem Terru spát a vzal si první hlídku. Hleděl jsem do tančících plamenů ohně a usmíval se barevným a tanečním kreacím těchto zdařilých tanečníků. Věděl jsem, že se nemusím příliš zabývat okolím, neboť noční lovci se ohni vyhýbali obloukem. I přesto jsem dával pozor, naslouchal a vnímal. Avšak po celou dobu mé hlídky byl klid a já mohl hodinu před půlnocí s úsměvem vzbudit Terru. Zdálo se, že nespala. Jen jsem k ní přikročil a obrátila ke mně sličnou tvář. Odráželi se v ní tančící roje ohně a zdálo se, že její oči jsou zrcadlem pro tento bál. Usmála se a vystřídala se se mnou. Mé oči byli unavené, usnul jsem hned, jak se má hlava dotkla chladivého, měkkého mechu. Vím, že se Terra usmál.a vždy se usmála, ať jsme usnul, nebo ne.
Probudila mě Terra. Její hebká dlaň se mi jemně přitiskla k ústům. Otevřel jsem oči a udiveně na ni pohlédl. Dala si prst před ústa. Pochopil jsem a kývl. Dala svou dlaň stranou. Tiše jsem se posadil a má ruka sjela k jílci meče. Terra se pozorně rozhlížela kolem. Ač oheň plápolal do závratné výšky, viděli jsme pouze do blízkého okolí. Koně nervózně pohazovali hlavami a pofrkávali, ale oba tušili, že se jim v přítomnosti Terry nemůže nic vážnějšího stát. Divil jsem se, že je i Neas nervózní, ale dalo se to očekávat vzhledem k nadcházejícím situacím. Sami jsme zjistili, že tento les není vhodný pro cestovatele a už vůbec ne k přenocování.
Oheň praskal a rušil noční klid. Bylo nesmírné ticho. Nikde nezacvrkala ani cikáda, nezahoukala sova ani nezapískala myška. Ticho bylo až tíživé a jak se zdálo, i na Terru doléhalo. Mračila se. Pozorně se rozhlížela kolem ruku položenou lehce na jílci meče. Tento postoj u ní byl častý a já ho miloval. Vypadala nedobytně a přitom nádherně. Sváděla svou postavou, ale zároveň odháněla postojem válečnice. Jeden by se bál k ní přiblížit, ale bál by se to neuskutečnit. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl Teřin přítel. To hrálo pro mé dobro nejen co se týče její blízkosti, ale i jejích znalostí, které byli zapotřebí a nemálo mi zachránili život. Postupně jsem se od ní vše učil. Nevím, zda si toho všímá, nebo ne. Ale tušil bych, že ano. Je příliš všímavá a dává si pozor. Řekl bych, že mě nenápadně sama učí…. Ale ještě jsem se nenaučil mnoho, abych ji mohl alespoň trochu pomoci. Proto jsem teď tiše seděl a vyčkával na jakékoliv znamení. Brzy přišlo. Nebezpečí je blízko, značil ten nepatrný pohyb. Nepohnul jsme se, ale pevněji jsem sevřel jílec meče. Čekali jsme. Bez jediného pohybu, bez jediného zvuku. Byli jsme jako dvě sochy zakleté prostřed lesa.
Čekali jsme dlouho. Už jsem přestával věřit, že se důvod naší pozornosti objeví. Ale objevil se a já byl rád, že je se mnou Terra. Tu bytost obestíral strach a smrt a tyto vjemy se pomaličku vkrádali do duše a srdce. Viděli jsme jenom obrys a oči. Vypadala jako balvan. Protahovala se však skrze stromky, mezi kterými by se protáhl jen proutek. Její oči rudě zářili do okolí, jako dvě brány pekelné. Začal jsem se třást a to byla jedna z mnoha chyb. Jeho rudé oči se okamžitě otočili ke mně. Strach, bezmoc a smrt se kolem mě semkli, jako mrchožrouti kolem mrtvoly. Roztřásl jsem se ještě více. Bytost se ke mně přesunula rychlostí blesku. Bez jediného pohybu se ocitla přímo přede mnou. Její černavá, slizká pokožka se přelévala, jako by byla z živé hmoty. Připomínala spíše bahno. Pocity, které na mě zaútočili se zněkolikanásobily. Všiml jsem si, že se ty bytosti kolem mě stahují.
"Terro." Zašeptal jsem. Byl jsem v koncích a strach už mě ovládl naplno. Stále jsem pevně svíral jílec meče, ale nebyl jsem schopen jediného pohybu. Podlomila se pode mnou kolena. Cítil jsem vlhké tváře. To slzy samovolně kanuly po mých tvářích. Ale pak jsem zahlédl, jak sebou bytosti škubly. Terra tasila svůj meč, Neas se proměnil do své plamenné podoby a oba zaútočili, jako jeden. Bytosti se nelekly a meč i plamen mých zachránců se do nich bořil a opět vynořoval bez jediného poškození. Vyděl jsem, jak jejich mohutné tlapy pomalu zažehl pohyb. Pozvedli pracky a na nich se objevili dlouhé zelenavé drápy. Sekli jimi. Neas včas ucukl a stáhl se k ohni, kam se nedostali. Terra ovšem neucukla správně. Nezaslechl jsem nic, jen šepot meče a pochvy. Vzhlédl jsem. Terra zasunula meč do pochvy. Nechápal jsem. Ale brzy jsem pochopil. Když si stoupla a rozpažila, přímo před těmi bytostmi, bylo mi to jasné.
"Nééé!" vykřikl jsem, ale nic jsem nezmohl. Mé tělo se pořád ještě nevzpamatovalo. Drápy bytostí se lačně zasekli do Teřina těla. Nezaslechl jsem výkřik, ale viděl její tvář. Zkroutila se bolestí. Stiskla pevně rty, aby nevykřikla. Pak se ovšem stalo něco, co doposud nechápu. Sklonila hlavu směrem k bytostem, pozorně se jim zahleděla do očí a něco zašeptala. Bytosti se ani nehnuly. Pořád civěli na Terru. A pak… pukly.
Když jsem se probudil, seděl mi na hrudníku šedivý zajíc a udiveně si mě prohlížel. Zastříhal ušima a pak odskákal. Posadil jsem se a bohužel jsem zjistil, že mi v hlavě pracuje celá kolonie trpaslíků. Rozhlédl jsem se. Viděl jsem ohniště, Lišáčka, Nease….. A Terru. Teprve pak se mi v hlavě rozžehla svíčka a já si vzpomněl, co se dělo. Vstal jsem a jako opilí se potácel k Neasovi a Teře. Neas mi ustoupil z cesty. Pohlédl jsem na Terru. Ležela v kaluži krve. To jsem až tak nevnímal. Oblečení měla roztrhané na spoustě místech, ale krev crčela jen z jedné rány. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Bál jsem se o ni více, než je zdrávo. Poklekl jsem k ní a prohlédl ránu. Nelíbila se mi. Když jsem se ji ovšem dotkl, zjistil jsem, že i mě teče krev. Udiveně jsem pohlédl na svou ruku, kde se objevila tenká stružka rudé krve. Pohlédl jsem na původce. Terra držela v dlani tenkou ostrou dýku. Její hrot byl tenoučký jako stéblo trávy a zdálo se, že je tak i vyryt. Nyní byla stříbrná čepel poskvrněna mou krví. Terra se ovšem nezdála být při vědomí. Opět jsem se pokusil dotknout rány a tentokrát jasně zaznamenal ten Rychlí pohyb vpřed. Uskočil jsem. Jen tak tak, jinak by se mé tělo skvěl další jizvičkou v oblasti ramene. Zamračil jsem se.
"Terro, buď si se mnou hraješ, nebo netuším, co se děje." Řekl jsem tiše. Bez reakce. Pokusil jsem se opět přiblížit, ale tentokrát mě vyrušil podivný zvuk. Něco mezi řehtáním a ržaním. Otočil jsme se. Ten zvuk vydával Neas, v jehož očích se třpytil výsměch. Zamračil jsem se.
"Potřebuje ošetřit, ty vtipálku. Nechceš mi poradit, jak?" zeptal jsem se. Neas se zahleděl na svou paní. Vzepjal se na zadní a hlasitě zaržal. Zadupal do země a poskočil. Zůstal jsem na to jeho představení zírat. Rozesmál jsem se. Neas na mě vrhl pohled, ve kterém se zaleskly plameny. Utnul mi smích.
Seděl jsem u nově rozdělaného ohně a pozorně sledoval Terru. Mohl jsem nyní prozkoumat, co se mi nezdálo. Byla to její krev. Byla temně rudá, připomínala spíše lávu přímo v jícnu sopky. Taky se mi zdálo, že se nad ní vzduch vlní. Ale co mě více udivilo, byl modravý třpyt, který se v krvi leskl. Pozorně jsem její krev sledoval. Zneklidňoval mne fakt, že ji pořád přibývá. Kdykoliv jsme se ovšem přiblížil, její ruka s dýkou vystřelila kupředu. Nechápal jsem to, ale nechal jsem to být. Je mnohem lepší se zeptat, než se dohadovat. Trpělivě jsem čekal. A nakonec se dočkal.
Už jsem klimbal, jak mě ptáci i šepot lesa kolébal ke spánku. To Neas mě upozornil. Tiše zaržal těsně vedle mě. Cukl jsem sebou a pohlédl před sebe. Terra otevřela oči a hleděla na oblohu. Vstal jsem. Nepohnula se.
"Terro?" zašeptal jsem. Teprve teď na mne pohlédla. Usmál jsem se přišel blíže. Sama poznala ránu svého původu. Zadívala se na šrám, který mi nechtíc udělala. Přikývl jsem.
"Jak?" zeptal jsem se jednoduše. Pokusila se posadit, ale zadržel jsem ji. Sama se nechala. Neodpověděla však jediné slovo. Přikývl jsem.
"Dojdu pro vodu." Rozhodl jsem se a vydal se hledat říčku, kterou jsme včera viděli při cestě sem. Když jsem se vrátil, Terra seděla u ohně a prohlížela si ránu. Táhla se jí od pravého ramene po levý bok. Zamračila se.
"Tady máš tu vodu. Vysvětlíš mi, co to všechno mělo znamenat?" zeptal jsme se a položil vedle ni vodu ve vacích. Vzala jeden vak a napila se. Zbytek vody rozlila na ránu, jejíž okraje byli černavé. Opět se zamračila.
" Když jsem zjistila, že meč nefunguje, zkusila jsem fintu. Zatímco ty i oni si mysleli, že mě napadli a zabili, bylo to úplně jinak. Vyvolala jsem mrtvého, který je vzal na onen svět sebou…. Zatraceně. Nejde to." Zamračila se. Celou dobu, co mi vysvětlovala svůj plán, snažila se omýt ránu. Bohužel bez výsledku.
"Musíme do nejbližší vesnice." Prohlásila a pohlédla na mě. Byl jsem pobledlý, sám jsme to cítil, jak mi postupně vyprchala barva z obličeje. Pohladila mě po tváři.
"Omlouvám se. Ale byl jsi již pod jejich vlivem. Kdybys to věděl, nevyšlo by to." Řekla něžně. Pokusila se vstát. Měl jsem ještě dost rozumu a pomohl ji. Taktéž jsem ji dopomohl na Neasův hřbet. Poté jsme naskočil na Lišáčka a vyrazili jsme kupředu.
Cestovali jsme celý den. Naštěstí k večeru jsme již byli v malém hájku odděleném od lesa mýtinou. Dělal jsem si starosti. Teřino čelo bylo orosené. Tušil jsem, proč. I Neas to tušil, neboť byl opatrnější. Brzy se potvrdilo naše podezření. Terra se na hřbetě nebezpečně nakláněla sem a tam. Její pozornost unikala kamsi dozadu a na povrch se dral klasický příznak zranění. Obávali jsme se. Ale brzy jsme se mohli uklidnit. Hájek skončil a nám se vyskytl pohled na malebnou vesničku. Usmál jsem se a vyrazili jsme kupředu. Lidé si nás pečlivě prohlíželi, ale až na náměstí si nás někdo všiml jinak. Přikročil k Teře a dotkl se jejího čela. Nebo spíše, dotkla. Zamračila se.
" Odneste ji ke mně do chatrče. Postarejte se o toho mladíka. Jsou to hrdinové." Řekla jednoduše. Několik mužů odneslo Terru do jedné malebné chýše a několik mě zavedlo do protější. Usadili mě u okna, abych na chýši viděl. Dali mi najíst a napít. Nijak zvlášť se o mě nestarali. Tušili, co se právě uvnitř mě odehrává.
Než se Terra probudilo, uběhlo několik dní, které jsem strávil v dobré společnosti. Lidé byli přívětiví a velmi rádi naslouchali tomu, co již mé ruce sepsali. Všichni mi dali za pravdu v tom, jak jsme Terru popisoval. Neznali ji a přesto věděli, že má slova jsou přesná. A potvrdili mi mou obavu - je na mě znát, co k Teře cítím. Smáli se, když jsem zrudl až po uši. Ale mě to nevadilo. Nebyl to posměch, ale chápavý smích. Tehdy jsem věděl, kde by se mi líbilo. Po boku Terry v této vesničce.
Když se Terra probudila, byl jsem štěstím bez sebe. Když mohla chodit, velmi často mizela do lesa. Brzy vesničané slavili, neboť se les v noci rozezněl i po půlnoci. Už nebylo ticho, které strašilo i nebezpečné rytíře. Byl klid. Na počest osvobození uspořádali hostinu. Terra se mile usmívala, ale já věděl, že ji něco trápí. Když šla na procházku, šel jsme za ní. Schovával jsem se.
"Neschovávej se. Myslíš, že o tobě nevím?" ozvala se po hodně dlouhé době. Zamračil jsem se.
"Jak dlouho o mě víš?"
"Celou dobu."
"To je vtip? Že jsi to řekla až teď."
"Uč se a vyučíš se brzy."
"Něco tě trápí."
"Kde jsi to vzal?" odpověděla i hned.
"Vidím to na tobě."
"A já na tobě vidím spousty jiných věcí." Odpověděla klidně. Zamračil jsem.
"Nech toho. Co tě trápí?" zeptal jsem se a trpělivě čekal, kdy to ze sebe vymáčkne.
"Ty potvory, které jsem zničila. Musíme najít meč, který se do ruky bojí vzít i bohové." Odpověděla. A já tušil, že naše další cesta bude skrývat nebezpečí, oproti kterým jsou tyto kroky fádní.

Kapitola třetí: První potíže

15. prosince 2008 v 20:48 | Akylasia |  Kronika dvou životů
Brzy po odjezdu z Triany nás zastihla ošklivá bouře. Uchýlili jsme se mezi stromový hájek. Klepal jsem se zimou, ale Terra ne. Omámeně sledovala šedočernou oblohu a dlaně vystrkovala z úkrytu. Nechávala si je skrápět hustými kapkami. Morké vlasy se jí lepili k tvářím a vlnily se ještě víc. Mokré řasy ztmavly a v očích se jí jiksřilo štěstí. Rudé rty se vlnily v úsměvech. PO chvilce vyšla do deště a zdvihla hlavu k nebesům. Kapky deště jí stékali po rukách, obličeji, krku a oblečení. Civěl jsem na ni s otevřenou pusou a omámenně sledoval, jak se začíná točit ve víru deště. Hájkem se rozlehl její veselí smích následovaný jejím zpěvem. PO chvilce, jako by se její hlas rozdvojil. Nebo jako by se připojil další. A další. Oklepal jsem se. Nevěřil jsem vlastním očím. Třas zimou mě přešel, ale třásl jsem se dál. Nevím čím. Ale vím, že co jsem viděl, nikdy nezapomenu.
Když Terra tančila v hájku a zpívala, vnímal jsem to jako sen. Její zpěv byl něžný a tichý, přesto ho vítr hnal daleko do okolí. Nerozuměl jsem slovům, ale příroda ano. Stromy tiše šelestily do jejího rytmu, tráva se natahovala a dotýkala jejích nohou a kotníků. Kvítky rozevřeli své kalíšky dešti a rozvoněli se. A pak... Nevěřil jsem. K jejím hlasu se přidali další a do hájku vtancovali dívky. Slyšel jsem o vílách, dryádách a dalších. Nikdy jsem ovšem nemyslel, že je uvidím. Jejich vlasy všech barev přírody byly dlouhé a ke konečkům se ztráceli, jako trouchnivějící pavučiny. Jejich oči měli barvy zlata, blankytné modři, trávové zelené, hnědé, jako kůra stromů. Jejich oblečení bylo jako tenké hedvábí a jejich kůže broskvově zbrarvená. Tancovali kolem Terry, tancovali s ní. Pak déšť zpomalil a pomalu ustal. Tanec Terry ustal a tanec víl se přemístil do dalších míst pod rouškou deště.
"Byla to nádhera." vydechl jsem úžasem. Terra se usmála. Neas k ní přikročil a Terra mu vyskočila na hřbet.
"Jedeme." řekla líbezným hlasem. Usmívala se. Byla šťastná. Odchytil jsem Lišáčka a naskočil. Vyrazili jsme dál. Terra byla tichá a jako by byla mimo. Nevnímala mou přítomnost. Tiše si pobrukovala melodii, kterou zpívala. Stromy, tráva i kvítky jí dál odpovídali, jako při jejím tanci...
Naše cesta trvala poklidně. Počasí se střídalo, jako krajina při klusu na hřbetě Lišáčka. Jednou bylo nádhrné teplo, pak nás shladil déšť a následně nás potrápil mráz. Terra byla ale pořád klidná a nikdy se nepřioblékla. Zajímalo mě to, ale neodpovídala, stroze mi zakazovala se na to ptát. Přestal jsem. Nesnesl jsem, když se na mě zlobila.
"Během týdne by jsme měli dorazit na Dračí horu. Tam se dozvíme, co máme udělat." pronesla najednou. Tiše a vážně. Pohlédl jsem na ni. Dlaně měla přimknuté k noze a bříšku. Udiveně jsem pozvedl obočí. Ač se na mě nedívala, asi to postřehla.
"Někteří mě nemají příliš v lásce. Ne každý drak je hodný." upozornila mne. Přikývl jsem. Pak na mne pohlédla. Usmála se.
"Dám na tebe pozor. Nech mě mluvit a drž se u mě." řekla něžně. Zamrkal jsem. Srdce se mi rozbušilo. Ten pohled, ten hlas. Byla tak... Něžná a hodná. Ale pak se zas změnila na chladnou. Byla jako naše počasí.
"A neloudej se." napomenula mě a pobídla Nease do cvalu. Pobídl jsem Lišáčka za ní. POzorně jsem ji sledoval. Otočila se na mě.
"Díváš se na mě, jak na zázrak přírody." prohodila vesele. Usmál jsem se. Ona se zachichotala. Cítil jsem, jak se mi tváře zbarvili do červena.
"Cožpak nejsi? Chlad, teplo, déšť. Nic ti nevadí. Jsi veselá, milá a tajemná. JSI zázrak přírody." slyšel jsem sám sebe mluvit. Sklopila oči a usmála se.
"Nejsem zázrak. Jsem hříčka." odpověděla a Neas vyrazil tryskem kupředu. Před námi se objevila stružka a za ní vesnička. Lišáček sám následoval Nease, jako by to byl jeho vůdce. Usmál jsem se nad tím. Terra a Neas jsou stejní. Každý by za nimi chtěl dobrovolně jít i do pekel.
Terra zvolnila Neasův trysk na poslušný, klidný cval. Lišáček zpomalil a cválal po Neasově boku. Čenichem do něj strkal, asi aby na sebe upozornil. Terra se na Lišáčka usmála, ale pak se věnovala obyvatelstvu vesničky. Nebo spíš, ničemu? Vesnička byla prázdná, přesto udržovaná. Nikde nebylo žádné dítě, hospodyně, pes ani ovce. Nikde nic. Jen zavřené okenice a dveře, ticho a klid. Terra poposedla na Neasově hřbetě a ruka jí sjela k jílci meče.
"Co to je za vesničku?" zeptal jsem se. Uvědomil jsem si, že se mi hrdlo stáhlo podivným strachem. Všiml jsem si, že Terra má v očích náznak nepokoje.
"Terro?" zeptal jsem se tiše. Pootočila se na mě. Zasyčela.
"Nelíbí se mi to tu. Cítím tu smrt." zašeptala. Ruce se mi roztřásly.
"Smrt? Co tím myslíš?" zeptal jsem se. Na odpověď jsem ovšem dlouho čekat nemusela. Dveře domků se otevřeli a ven se vypotáceli lidé. Nebo, spíše, co z nich zbylo. Polkl jsem.
"To jsou..." zasekl jsem se. Terra to za mě ovšem dopověděla: "Obyvatelé vesnice."
"To není možný!" vykřikl jsem. Terra tasila meč.
"Ale je." couvla k říčce a čichla si.
"Voda... Zkažená." vysvětlila, když jsem na ni udiveně pohlédl.
"Co teď?" zeptal jsem se.
"Nic moc." vysvětlila.
"Jak nic moc? Musíme něco udělat..." odpověděl jsem. Terra se obrátila k vesnici. Neas náhle výhružně zaržál a jeho kopyta se ocitla ve vodě. Za útlé nohy ho drželi vyzáblé, promodralé prsty. I z vody se nořili obyvatelé vesnice se zapadlími oči a bezzubími, otevřenými ústy. Terra jim usekla pařáty, ale pak ji několik paží stáhlo pod vodu. Vykřikl jsem, ale na souši se vesničané pohnuli. Tasil jsem a bránil se. PO chvilce se Terra vynořila. V očích jí planul hněv. Její meč byl pokryt podivnou, zelenou slizkou hmotou. Vyskočila z vody a postavila se mi po bok. Její meč svištěl vzduchem po boku mého a na zem padali hlavy. Konec to ovšem nebyl, neboť bezhlavá těla se po nás dál sápala. Nevěděli jsme, jak to ukončit. Ržání koní nám napovídalo, že i oni mají problémy. Chtěl jsem jim pomoci, ale nedokázal jsem již ani zvednout meč a mé vědomí zahalila tma.
Když jsem se probral, ležel jsem na studenné, kamenné podlaze. S námahou jsem se zvedl a rozhlédl. Byl jsem v komplexu mřížovích klecí. Vedle mě seděla na zemi Terra a naproti nám koně. Otočil jsem se k Teře. Vypadalo, jako v transu.
"Lišáčku." zašeptal jsem. Lišáček zastříhal ušima a vzhlédl ke mě. Nešťastně zaržál.
"Neboj, dostaneme se odsud." odpověděl jsema otočil se na Terru. Sykl jsem na ni. Nereagovala. Připlazil jsem se blíže k mřížím.
"Terro?" zvolal jsem. Otevřela oči a otočila se na mne.
"Ano, Marteriusi?" zeptala se klidně.
"Jak se odtud dostaneme?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny.
"Netuším." odpověděla klidně. Záviděl jsem jí ten klid. Ve mě vzrůstala panika. Začal jsem se rozhlížet a šmějdit po kleci. Nikde nic. Terra mě nezastavila.
"Musí být způsob, jak se odtud dostat." řekl jsem. Hlas se mi chvěl. Byl jsem se svými nápady v koncích.
"Určitě ano." odpověděla Terra. Udiveně jsem na ni pohlédl.
"A to říkáš jen tak?" zeptal jsem se nevěřícně. POkrčila rameny.
"A jak bych to měla říkat? Nebudu ho hledat. Příjde sám." odpověděla klidně. Sedl jsem si k mřížím.
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se a ona přikývla. Lehl jsem si na chladnou zem. Čekal jsem, jako Terra. Zavřel jsem oči a probíral si, co se asi může stát.
Musel jsem usnout, protože mě probudil až ostrý hrot v boku. Otevřel jsem prudce oči a posadil se. Vesničané nade mnou stály s vidlemi. Stejně tak i u Terry, Lišáčka a Nease. Lišáček panikařil, ale Neas, stejně jako Terra, byl v klidu. Jejich vlivl brzy začal působit i na nás a i mi se uklidnili. Tehdy na mě terra mrkla a já tušil, že východisko opravdu přišlo. Neas se vzepjal na zadní. Jeho černé tělo zazářilo a zvlnilo se, jako při horkém vzduchu nad ohněm. Mé přirovnání se ukázalo jako pravdivé. Hříva, ocas a rousy mu zrudly a začali tiše praskat. byl to opravdoví oheň. Ten mu zahořel i v očích. POstavil se na všechny čtyři a zahraval rudým kopytem. Vylétl roj jisker.
"K zemi." zaslechl jsem Teřin hlas a lehl si na zem. Z Neasových nozder vyšlehl plamen. V katakombách se rozlehl mrtvý skřek. Byl ohlušující a já jsem nevěřil, že je možné vydat takový zvuk. PO dlouhé době přestal a Neas s Lišáčkem do nás strčili. Zvedli jsme se. Neas už byl normální.
"Co to zas bylo?" vyjel jsem na Terru. Mé nervy praskly a vše, co jsem zažil, vysáklo na povrch.
"Neas je pekelný kůň. Dokáže pracovat s ohněm a měnit se na svou pravou podobu." upřesnila. Sesunul jsem se na zem. Letmo se mě dotkla a pohladila mě na tváři. Vzhlédl jsem. V očích měla nádherný výraz.
"Se mnou si užiješ překvapení, Marteriusi. Tvé vyprávění ti nikdo nebude věřit a ty budeš mít přesto důkazy. Tvá slova budou všichni obdivovat a ty se budeš hřát na výslunní slávy. Tvůj život se změní a staré koleje zmizí v nenávratnu." zašeptala. Její hlas byl něžný a sladký jak med. Usmála se a zvedla se. Vstal jsem.
"Pojď. Pojedeme dál, ať tvůj příběh neskonná." řekla něžně. Naskočila na Nease a já zas naskočil na Lišáčka. Příslib příběhu mě zalechtal v mysli a já se usmál. Vyrazili jsme ke schodům a naši koně je vyšli, jako kopec. Vyšli jsme ven, kde se třpytilo slunko. Říčka, kterou jsme přeskakoval, zmizela. A vesnička ožila svým ruchem. Kolem domů se honily děti, stařenky se staraly o záhonky, muži sekali dříví a porcovali maso. Všichni nám vesele mávali a klaněli se nám na znamení díků. Terra se usmívala, mávala a dětem házela drobné hračičky. Dřevěnné postavičky různých zvířat. Děti byly nadšené. Jejich křik jsme slyšeli dlouho, ještě v době, kdy se nám vesnice ztratila z očí.

Kapitola druhá: Město

6. prosince 2008 v 23:23 | Akylasia |  Kronika dvou životů
Les při naší další cestě byl klidný. Stejně jako při začátku cesty, ani teď se nám zvěř nevyhýbala. Stála při nás, zvědavě si nás prohlížela, některé si z dlaní Terry brali kousky chleba. Mě se ovšem báli a já měl jasno. Díky Teře mám tu možnost, vidět zvěř lesa tak zblízka.
Od doby, co nás napadli lapkové, je podivně ztichlá. Na tváři má posmutnělí výraz a se smutnými úsměvy se lehce dotýká laní, zajíců a ptáčků usedajících jí na rameno. Nesnažím se navazovat kontakt. Raději si pozorně prohlížím, jak se chová.
Je jako princezna. Něžně se dotýká čumáčků laní. S láskou čechrá peří ptáčků a dlaněmi zlehka přejíždí zajícům po hladkých uších. Ptáčci jí tiše štěbetají do uší a její úsměvy a pohledy vypadají, jako by rozuměla jejich tichému hlasu. S něžností nechává mezi svými prsty protékat listí stromů, které jakoby se k ní skláněli. Její pobledlá tvář dostává lehce opálenou barvu. Černé vlasy se jí lehce pohupují, jako by jí je vítr s láskou jemně čechral. Ach. Ta dívka má v sobě víc elegance, než královské paničky.
Stromy se před námi rozestoupili a cesta vede na mýtinku na jeho kraji. To jsme ji celou dobu tak úpěnlivě sledoval? To snad není možné. Uchvátila mě snad nějakým kouzlem? Nikdy mě ženy nezajímaly, tak proč teď? Otáčí se na mě a její smutné oči se byli rozzářené štěstím. Proč taková změna? I Lišáček si vesele poskočil. Čím to je? Už vím. To je krása. Mávla na mě a tryskem se rozeběhla k jezeru. Tryskem? Ten její hřebec je snad poháněn kouzlem nebo větrem. Je příliš rychlí. Ale Lišáček není pozadu. Vystřelil za ním, jako za klisnou, kterou miluje. Ta dvojice má na nás zvláštní vliv.
Hladina jezera se jemně čechrala bílými vlnkami. Modravá hladina je občas porušena tlamičkou stříbřité rybky, poblíž skály i kapkami spadající vody ze skály. Sluneční paprsky se odrážely od vodopádových kapiček a spadali různými směry, jako světelné paprsky různě umístěných hvězd. V mém zorném poli se objevil pohyb. Otočil jsem se, ale zahlédl jsem jen nohy končící pod hladinou vody. Pohlédl jsem k jejímu hřebci. Nic nesundala. Vynořila se poblíž středu rozlehlého jezera, vyrazila mi tím dech. Jak se mohla tak rychle dostat téměř do středu?
"Nestůj tam jak skála. Pojď do vody. Je příjemně studená a pohyb ti jen prospěje. Postávat pořád vedle trůnu a vozit si zadek na hřbetu Lišáčka ti nijak neprospěje." řekla to tak posměšným hlasem, že jsem musel zrudnout vzteky, neboť se opět rozesmála tím krásným hlasem, kombinací zvonečků a dětského smíchu.
"Cvičím se v boji, to je můj pohyb." vykřikl jsem za ní. Podívala se na mě očima, ve kterých zářily šibalské ohníčky za poskakujícími čertíky.
"Tak se pojď ukázat, jak tě ten boj vycvičil k plavbě." zvolala za mnou. Ponořila se a po chvíli se vynořila. V dlani něco svírala a jak si to prohlížela na slunci, příjemně duhově se to lesklo. Zvědavost mě přivedla ke kraji jezera. Chtěl jsem si odložit zbraně a nějaké oblečení.
"Nedělej to. Nikdy nevíš, co na tebe čeká a kdy budeš potřebovat zbraně. Pojď se vším."
"Ale vždyť zbraně mi pak zreznou." namítl jsem.
"Neboj, postarám se pak o ně. Ale teď už pojď." její hlas byl pevný a přesvědčiví. Stále ještě s pochybami jsem však vlezl do vody a oklepal se. Prý, příjemně studená. Byla ledová. Málem mi vyrazila dech. Ale pečlivými tempy jsem se k ní přibližoval. Pozorně mě sledovala. Nezdálo se, že by se na hladině nějakou námahou udržovala. Potvrdilo se mi to, když jsem připlaval blíž. Stála ve vodě, jako by pod ní bylo dno, ale nebylo. Pohlédl jsem, co drží v dlani. Byla to perla.
"Kde jsi ji našla?" zeptal jsem se.
"Na dně. Nesnaž se. Pro tebe je to dost hluboko, nevydržel bys s dechem. Ale dole je nádherně." řekla zasněně a vzhlédla k nebesům. Byla okouzlující. Po tvářích jí stékali krůpěje třpytivé vody, mokré černé vlasy se jí lepily na tváře.
"Ale mohla bych tě tam vzít." řekla náhle a pátravě se na mě podívala. Nechápal jsem. Musela to poznat.
"Stačí menší kouzlíčko, abys mohl dýchat pod vodou. Kolem hlavy se ti rozprostře bublina, která bude kyslík brát z vody. Dokud se opět nevynoříš nad hladinu, bublinu nic nezničí." vysvětlila mi to jemným hlasem, jako by to vysvětlovala dítěti. Zahleděl jsem se do vody. Neviděl jsem nic. Modravá barva ke dnu tmavla, nebylo možné dohlédnout ke dnu. Ale přikývl jsem. Položila mi hebké dlaně ke spánkům, zavřela své krásné černé oči a tiše něco šeptala. Smyslné rty se jemně pohybovali v šeptaných, neznámých slovech. Pak mě stáhla pod vodu. Chtěl jsem zadržet dech a vydrápat se vzhůru, ale zjistil jsem, že mohu dýchat dle libosti. Usmívala se na mě pod vodou. Připomínala mi bájné mořské panny, jen rybí ocas jí chyběl.
"Pojď." řekla a já netušil, jak je to možné. Krásné nožky dala k sobě a prudkými pohyby nahoru a dolů vyrazila ke dnu. Byla rychlá, jako štika. Já se svými tempy jsem ji stěží stíhal. Čekala na mě. Pak mi stiskla nohy k sobě a rukama pevně přitisknutýma k mým nohám hýbala nahoru a dolů. Pak ukázala, co mám dělat rukama. Zkusil jsem to. Smála se. Jasně jsem slyšel její krásný smích, i pod hladinou vody, kde je komunikace nemožná. Nechápal jsem to, ale dle jejích rad se pokoušel stále plavat jejím stylem. Brzy jsem se do toho dostal. Byla stále rychlejší, ale už ne o tolik. Usmívala se a plavala ke dnu. Věrně jsem ji následoval. Rybky kolem nás proplouvali, otírali se o nás svými hladkými, šupinatými těly a kroužili kolem nás, jako kolem spadlého stromu. Ale líbilo se mi to. Brzy mě strhli a i já se vrhl k nim, plaval, honil je, chytal a opět pouštěl. Terra nás ovšem nenechala si moc hrát a táhla mě dál dolů. Zůstal jsem udiveně stát a zíral před sebe. Dno bylo poseto řasami, korály a otevřenými škeblemi ukazující svůj poklad. Lákali nás, jako by chtěli, abychom si jejich poklad vzali. Terra bez okolků brala z jejich útrob perly. Škeble se pak neslyšně zavřeli, vypustili jen pár bublinek. Strhla mě a i já začal brát perly. Když už jsme neměli kam je dávat, rybími pohyby jsme zamířili vzhůru a ke břehu. Vysypali jsme na břeh náš poklad a prohlíželi si různé barvy. Alespoň z mého úlovku. Měl jsem bílé, duhové, růžové, žluté a další. Ale Terra měla jen černé a pár duhových. Udiveně jsem na ni pohlédl.
"Jsou nejvzácnější. Dostaneme za ně nejvíc zlatých." vysvětlila. Naskládala je na trávu, aby uschly. Tasila meč a kývla na mě. Též jsem tasil a čekal, že mě vyzve k souboji. Ale vytáhla dva hadříky a od pasu flakon s čirou tekutinou. Namočila hadříky a jeden mi podala. Druhým začala leštit svůj meč. Udiveně jsem též začal leštit.
"Tekutina v tom flakonku není obyčejná. Neřeknu ti, z čeho pochází, ale řeknu ti, co umí. Kov, který se dostal do styku s elementem, díky kterému může kov zreznout, ošetří. Když vyleštíš meč před tímto stykem, zabráníš takovému rozsahu, a když ještě poté, zabráníš tomu úplně. Navíc, ošetří oděrky, zuby a podobně. Neptej se mě jak. Nevím o tom nic." vysvětlila. Přikývl jsem. Postupně jsme vyčistili všechny zbraně, které se nádherně leskly, víc, jak nové. Pak jsme do měšců sklidili perly a nasedly na odpočaté koně. Nasedli jsme a vyrazili dál. Les vystřídaly velké zelené pláně, kam se dalo dohlédnout do širého okolí. Po levé i pravé straně se kdesi v dáli rýsovaly hory za oparem mlhy. Před námi nebylo nic, než zelená pláň.
Nevedli jsme žádný rozhovor. Brzy jsem začal v sedle klimbat. Vzbudil mě až její hlas. Byl jasný, přesto jsem nevěděl, co říkala. Až když se mé oči s potížemi otevřeli, zjistil jsem, na co poukazovala. Proti nám se rýsovalo velké město. Zářilo jako by z něj vycházela záře měsíce. Bílé hradby, bílé domy a zlatavé střechy oslňovali, ale jak se zdálo, jenom mne. Pak nás ale zaujalo něco u jiného. Hradby se otevřeli a vstříc nám vyrazil jízdní oddíl. Zatím jsem nerozlišil, kolik jich je, ani co se rýsuje na praporci vlajícím v čele. Až když byli blíž, zjistil jsem, že oddíl čítal třicet členů a na praporci vlál stříbřitými nitkami vyobrazený drak nad městem. Oddíl stanul před námi a Terra popojela o pár kroků blíž k nim.
"Jsem Ralpen, syn Ralila. Jsem velitelem jízdních oddílů města Triany a mým úkolem v dobách míru je zjistit, kteří cizinci se blíží do města." řekl jasným hlasem. Při vyslovení svého jména se lehce uklonil.
"Zdravím tě Ralpene, synu Ralila Velkého a Udatného. Jsem Terra a toto je můj přítel. Naše cesta vede před vaše město a já doufala, že se setkám se svým dávným přítelem, správcem Rutiem." její hlas zněl vznešeně a jasně. Proč není ona královnou? Proč jsou královny nafintěné slečny?
"Ty jsi Terra, udatná válečnice světů" podivil se Ralpen a já udiveně vzhlédl ke klidné Teře.
"Trochu příliš ceremoniální uznání a přehnané. Jsem jen dobrodruh, cestující po okolí a pomáhající těm, co to potřebují." odpověděla klidně, přesto slova Ralpena ve mě nahlodala oříšek záhad.
"Nevadí. Přijměte náš doprovod k branám města." Terra ho přijala a ve středu oddílu jsme vyrazili k městu. Byl jsem rád, že je tu s námi, asi bych se z toho nevykousal.
Cesta městem, bílím a čistým jako peří bílé sovy, bylo poklidné, provázené pohledy příjemných obyvatel. Zdravili nás pohledy, výkřiky, pohyby rukou a úklonami. Dostali jsme se až do středu města, kde se tyčila bílá citadela. Její věž se táhla do padesáti pater minimálně. Dvoukřídlé zlatavé dveře byli přívětivě otevřené, střežené dvěma vojáky v bílém se stejným znakem, jako na praporci. Uklonili si. Když jim Ralpen vysvětlil, koho vede, ani zbraně po nás nechtěli. Vešli jsme pokojně dovnitř a počkali na staršího muže v šedavém rouchu, podobném mnišskému. Ujal se nás a stráže odpochodovali pryč, na své stanoviště.
"Vítejte v domě správce. Nyní vás zavedu do jeho komnat." pronesl.
"Vyrtulie?" pronesla Terra nadšeně. Stařec vzhlédl a oči se mu rozšířili údivem a radostí.
"Terro!" vykřikl a objal ji. "Kde ty se tu bereš?"
"Jedeme kolem, chtěla jsem vás vidět." pronesla zvesela. Svižnými kroky jsme zamířili ke schodům.
"Stoupněte si a zůstaňte stát. Rutius tu udělal pár vylepšení." řekl Vyrtulius. Stouply jsme si a schody se neslyšně daly do pohybu. Terra se rozzářila.
"Krásné změny. Schody jsou umořující, víc, jak cesta pouští." usmála se. Povídala si s Virtuliusem a já se rozhlížel kolem, po vyřezávaných dveřích. Schody se zastavili a mi byli na vrcholku věže. Vstoupili jsme na pevnou plochu před dveřmi a Vyrtulius zaklepal na dveře. Bylo ticho.
"Počkejte tu." řekl a vešel. Chvíli se nic nedělo, ale pak se prudce otevřely dveře a přímo na Terru padl vysoký mladík. Světle hnědé krátké vlasy mu spadaly do krásně pomněnkově modrých očí. Na sobě měl slušivý rudý kabátek s černými kalhoty a černým páskem. Na krku mu vysela stříbřitá hvězda.
"Terro, vítej." řekl. Oddálil se a prohlédl si její usměvavou tvář.
"Ahoj Rutiusi." řekla s úsměvem.
"Pojď dál. Popovídáme si."
"To si teda popovídáme. Tvůj obličej je ustaraný."
"Máme menší problémy, ale ty za nic nestojí."
"Nepovídej. Mimochodem, tohle je můj přítel, Marterius." usmála se. Lehce se mi uklonil a já jemu.
"Těší mě, že poznávám přítele mé zachránkyně." řekl zdvořile.
"Nepřeháněj. Pojďme dovnitř." řekla Terra a mi vešli.
Pokoj byl zařízen jen střídmě. Stůl a pár židlí, obyčejná pryčna a na zemi jediná pořádná věc. Hebký koberec. A jedno jediné křeslo otočené k balkonu. Ratius ho obrátil čelem ke stolu s židlemi a unaveně na něj padl.
"Pověz nám, co se děje?" zeptala se Terra něžně. Ratius si povzdechl.
"Co by se dělo? Problémy. Samospráva města žádá krále. Pravého nástupce trůnu. Což o to. Můj otec byl levobokem posledního krále, proto jsem správcem. Král jinak neměl žádné potomky. Ale místní chtějí královskou krev. Přijede sem několik králů a princů z okolí a bude se vybírat."
"Kdo bude vybírat?"
"Lid, kdo jiný."
"Co třeba Starlon?"
"Starlon? Blázníš? Ten by vybral mě."
"Právě proto. Ratiusi, jsi úžasný správce a být králem je tvým osudem. Bylo ti to řečeno při tvém narození. To si pamatuješ, ne?" řekla vážně a napřímila se na židli, na kterou se posadila. Já zůstal stát za ní.
"Já vím, Terro. Ale moc mi to nevonní."
"Já vím. Je to těžká práce. Ale město za tvého správcovství rozkvétá, to lid nemůže popřít."
"Já vím. Terro. Nelíbí se mi, že by měl králem být někdo, kdo to tu nezná a nežil by tu."
"Já vím. Mně se to taky nelíbí. Marteriusy. Píšeš kroniku našeho putování. Umíš manipulovat se slovy. Nevymyslel bys nějakou řeč pro Ratiuse? Něco, co by lid přimělo koukat na svět otevřenýma očima?"
"Nevím. Popravdě, je to těžký úkol. Potřeboval bych slyšet alespoň jeden delší Ratiusův proslov, abych mu slova uzpůsobil a nebylo průhledné, že to tvořil někdo jiný." přiznal jsem popravdě. Rád bych mu pomohl, nejen proto, že to byl Teřin přítel.
"Není problém. Při západu slunce mám proslov na počest města." ozval se Ratius. Usmál jsem se.
"Výborně. Tak to nějak půjde." přikývl jsem.
Ratius se omluvil a dal nám pokoje vedle něj, abychom k němu měli přístup. Měl mnoho práce, to bylo vidět na něm samotném a na jeho pracovním stole plným stohů papírů. Před západem slunce se pro nás stavil Vyrtulius. Zavedl nás zpět do Ratuliusova pokoje, kde nás přivítal objetím, i mne.
"Dobrá. Můj proslov za chvilku začíná na mém balkoně. Budete stát za mnou a Marteriusy, pozorně naslouchej." povzdechl si a já přikývl.
"Bude to dobré. Něco pro vás vymyslím a ostatní mají smůlu." usmál jsem se a Terra se na mě zářivě a vděčně usmála. Zahřálo mě u srdce.
Ratuliusův proslov byl plný slibů a vděčnosti. Jeho proslov šel opravdu od srdce a nebylo v něm mnoho odborných termínů vlády, jako u našeho krále. Byl jsem za to rád. Proslovy pro našeho krále byly velmi složité a já byl rád, že je nemusím vymýšlet. Hned po proslovu jsem se zavřel do komnaty a nenechal se rušit ani k večeři, ani ke spánku. Proslov jsem tvořil na několikrát, spoustu papírů se válelo po zemi a dalších několik nápadů už se válelo na zemi. Nakonec mne spánek přemohl a Terra mně k obědu budila na stole, hlavou na posledním návrhu. Rozespale jsem předstoupil s návrhy před Ratuliuse.
"Marteriusy?" ozval se jeho udivený hlas, který jen stěží dolehl k mému vnímání přes clony únavy a spánku.
"Tady je několik návrhů na proslov, snad se vám budou líbit." pronesl jsem unaveně. Ratulius mě jako přítele vzal kolem ramen a dovedl na jeho vlastní pryčnu. Položil mě a přikryl pečlivě dekou. Usnul jsem hned, jak se má hlava dotkla polštáře.
Ratulius si vybral jeden z mých návrhů, podle Terry ten nejlepší. Oba byli veselí a chovali se ke mně, jako k dlouholetému příteli, což mě nadmíru potěšilo. Obědvali jsme u Ratuliuse v pokoje. Divil jsem se, že čekali s obědem na mě. Ratulius se mezitím naučil můj proslov nazpaměť a do posledního písmenka ho dokázal odříkat. Ostatní králové mezitím dorazili a již odříkávali své naučené a složité proslovy. Mně jsme se jim smáli a komolili je. Legrace nás navedla do správné veselé nálady. Když Ratulius předstoupil před lid, vesele se usmíval a nešetřil s pozdravy, máváním, úsměvy a pohledy. Již když vystoupil před lid, bylo jasné, kdo vyhrál.
"Můj lide. Byl jsem vašim správcem několik let a město jsem z úpadku postavil na nohy. Nyní je naše město hojně navštěvovaným a nikdo se jej nepokusil napadnout již spoustu let. Jste můj lid již dlouhou dobu a já se snažil vše přizpůsobit vašim potřebám. Řekněte, komu něco schází? Hojná pole se rozprostírají kolem města a jsou dobře placené jejich úrody. Lovci mají les nedaleko a není zakázán. Nikdo není bez domova, všichni mají svůj útulný domeček. Jediné honosné místo věže je mého komorníka, postaršího člověka, který si přepych zaslouží. Ani já sám si nehovím v posteli s nebesy na baldachýnu. Obyčejná pryčna je mi snovým místem. A vás, svůj lid, mám nadevšechno rád. Uznejte sami. Kdy byl případ, problém, který jsem nevyřešil? Všichni jste byli spokojeni, dokud vás nenapadl nápad požádat okolní království o následníka trůnu našeho nebožtíka krále, jehož čistá krev se nedostala do světa. Podvolil jsem se opět vašemu přání. Máte tu několik králů a princů brousících si zuby na naše město a trůn. Komu ovšem můžete věřit, že město nestrhnou do dob úpadků? Sami musíte vědět, co je pro vaše město dobré, sami si vyberte svého pána." zvolal do řad pod sebou. Lid se rozjásal jako po každém proslovu. Všichni sešli z věže dolů. Kolem jediného se utvořil shluk, lid si vybral. Nespokojené a smutné tváře, i pláč rozmazlených princů se rozlehl kolem, jen vítěz s úsměvem objímal svůj lid, jen Ratulius.
Když se opět vrátil do věže, pevně nás objal. Chtěl nás obdařit, ale oba jsme jednohlasně odmítly. Naším štěstím bylo štěstí přítele, naší odměnou blaho města. Vyrazili jsme na další cestu, na další pomoc, za naším cílem. S veselou tváří, písní na rtech. Známou písní po celém světě. Baladou o hrdinech světů.

Kapitola první: Seznámení

6. prosince 2008 v 23:20 | Akylasia |  Kronika dvou životů
Pojďme do říše snů, pojďme do říše přání, kouzel a smíchu. Zavřeme oči a sníme společně. Ale pozor. I sen má temné kouty, i sen může být nebezpečný. Pozor na každém kroku, pozor tam, co nevidíme.

Nastaly měsíce, kdy počasí vůbec nebralo v potaz, co má být. Měnilo se mnohem víc a nevyzpytatelněji, než při aprílu. V jednu chvíli z vás pot lije, jak slunce paří, a v další minutě sháníte kožich a zebou vás nohy v návějích sněhu. Co je důvodem? Nikdo netuší. P5esto náš moudrý král a jeho rádce zjistili příčinu. Samospráva světa upadá a je nutné ji zachránit. Před králův trůn na kolena padá hrdina, který se vydá na cestu hledání. Hrdina, jediný hrdina, který má odvahu.
"Tímto slibuji věrnost trůnu, slibuji, že vyřeším tento případ nebo zemřu. Tak přísahám." skládá slib a líbá královskou pečeť v podobě prstenu na královském prsteníčku.
"Poslyš, Marteriusy. Dávám ti úkol. Jdi s tím děvčetem. Řekl bych, že pokud má někdo šanci, bude to tato dívka. Zkus z ní dostat vše o ní a její minulosti a poctivě sepiš vše, co se stalo při výpravě. " pronesl králův rádce. Jsem řadový voják a písař v jednom. O mém písemném nadání vědí všichni, ale dosud nebylo využito. Nyní nachází můj čas a já s radostí vyskakuji a běžím za dívkou.
"Promiň. Musím si sbalit, než se vydáme na cestu. Vyslali mě na cestu s tebou. Vyčkáš na mne?" zeptal jsem se, když jsem dívku dohonil. Už když přišla ke králi, okouzlila mě. Černé vlasy jí v kaskádách spadají na ramena a lesknou se ve sluneční záři. V černých očích nelze vyčíst, co si zrovna myslí. Jsou jako hluboká díra skrývající nebezpečí. Je lákavá a táhne k sobě pozornost. V královském sále se v jejích očích nádherně odráželi ohně pochodní. V těch černých kožených kalhotách, lesklých, jako plíšky a vesty ze stejné kůže vypadá útle, pružně a energicky. Moc jí to slušelo a její mírně opálené a hladké tělo svádělo k jemným a něžným dotekům. Ale vyhlíží i nebezpečně. Pás vrhacích, lesklých dýk s černou rukojetí se jí táhne od levého ramena k boku. U pasu se jí houpou dva smotané biče, tenké a nebezpečné. Dlouhá dýka a rudá pochva meče, jehož jílec je s dokonalou pečlivostí omotán tenkou černou kůží s černým drahokamem. Ale podívejme. Černý plášť dosud halil její jemné dlaně. Na zápěstích má z černého kovu pevné náramky se stejným drahokamem. Je to zvláštní dívka. Musím o ní zjistit co nejvíc. Kývla na mě.
"Sejdeme se před městskou branou." odpověděla. Tentokrát se její hlas nelámal o kamenné stěny sálu, nezkresloval se. Je nádherný. Vlní se, jako klidná řeka a šeptá to, co zaznamená pouze bystré ucho. Nebudu čekat dlouho, říká ten nádech. Je nádherná a tenhle hlas, ledově klidný, nic neříkající, k ní patří. Nečekala a rázným, pevným a pružným krokem se vydala ven z města. Ani já jsem nezahálel. Odběhl jsem do svého pokoje a sbalil si vše, co bych mohl potřebovat. Oblečení na zimu, nějaké zásoby, potřeby na úpravu zbroje, lékařské náčiní. Rozeběhl jsem se do stájí. Netušil jsem, zda má koně, ale zajisté přijde k duhu.
Stála tam, opírala se o městskou bránu a hleděla k obloze. Před ní se pásl kůň, který mi doslova vyrazil dech. Můj temně hnědý hřebec s plavou hřívou se mu nemohl rovnat. Jeho stavba byla mnohokrát větší, než stavba našich koní. Byl vyšší a mohutnější. Jeho temně černá srst se leskla na slunci jako její vlasy. Pod kůží se mu rýsovaly mohutné svaly. Z jeho očí sršely blesky a zářily v nich temné plamínky. Zdvihl hlavu a jeho dlouhá vlnitá hříva se rozevlála ve vzduchu. Zároveň máchl dlouhým, vlnitým ocasem, který mu sahal až k zemi. Pohlédla na mě.
"Jak se jmenuješ? A nezírej na něj tak, nemá to rád." její hlas byl samozřejmý a mě chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vzhlédl jsem k ní.
"Marterius. A tohle je Lišáček." pohladil jsem po krku svého hřebečka, který potřásl hlavou. Prohlédla si mě i Lišáčka. Všiml jsem si, že hřebec neměl žádný postroj a ona neměla žádné torny sebou. Na rozdíl ode mě, s nadutou velkou tornou a Lišáčkem s pevným koženým sedlem a zdobenou rudou uzdou.
"Hezký hřebeček. Já jsem Terra a tohle je Neas. Nediv se jeho tavbě. Je to divoký kůň. Ale nezdržujme se, nebo nás zastihne vánice." řekla to tak samozřejmě, až mě to zarazilo. Došla k hřebci a pohladila ho. Její ruka jemně sklouzla po lesklém krku zvířete. Něco mu pošeptala, hřebeček nakláněl uši. Všiml jsem si, že v jeho očích se v té chvíli zračila bezmezná důvěra, oddanost a láska. Ale pak. Nadskočila, opřela se o hřebcův kohoutek a ladně přehodila nohu přes jeho hřbet. Naučené pohyby tak ladné, jako by srna přeskočila stružku. Poněkud těžkopádně jsem naskočil na Lišáčka.
"Pojedeme oklikou." oznámila, jako by nepotřebovala ani můj souhlas. Nenamítal jsem nic. Nechtěl jsem a neměl jsem důvod. Nevěděl jsem, kam máme jet. Ani ona to nevěděla. Přesto jsem pokorně Lišáčka pobídl za jejím hřebcem.
Putovali jsme půlku dne, když se na jeho hřbetě obrátila a zahleděla se na mě. Byla stejně svěží, ale oči se jí rozzářily, jak byla mimo město. Veselé plamínky jí skákaly v očích a napovídali, co má nejradši.
"Pojeď ke mně. Nepojedeš přeci za mnou, jako nějaký ocásek."pronesla s náznakem jízlivosti. Pobídl jsem Lišáčka po bok jejího mohutného hřebce. Připadal jsem si, jako na poníkovi, jak byl její hřebec vysoký.
"Proč tě poslali se mnou?"pokusila se navázat rozhovor. Nebránil jsem se.
"Mám popsat celé tvé putování a něco o tobě zjistit." odpověděl jsem. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem jí řekl i to, co jsem chtěl vypátrat postupně. Usmála se. Působila na mě uklidňujícím dojmem. Ten úsměv. Krásný úsměv.
"Zapsat, to jistě. Ale něco o mě zjistit? To se nepovede."
"Ale já to potřebuji." vyhrkl jsem. Otočila se na mě a upřela na mne pozorně svůj pohled. V temné propasti zajiskřili jiskřičky, přesto neozářili ani stěny, natož hloubku propasti.
"K čemu potřebuješ vědět, co jsme zažila?" zeptala se. Divil jsem se. Její hlas byl jemný a přívětivý.
"Ehm... no.... já.... Mám sepsat kroniku." rezignoval jsem. Pod jejím pohledem nešlo nic vymyslet, natož lhát. Usmála se, opět tím chápavým a něžným úsměvem.
"Možná ti něco povím." řekla něžně a pohlédla před sebe. Blížili jsme se k lesu. Napřímila se na hřbetu Nease a v očích se jí jiskřičky ještě více rozběhali.
"Máš ráda les?" pokusil jsem se o rozhovor tentokráte já.
"Je to něco, co žilo již před námi. Každý strom skrývá tajemství století a každý noví skrývá i nějaké vlastnosti a poznatky svých předků. Měla by se jim vzdávat úcta, ne je kácet." pronesla to s takovým zápalem, až mě to podivilo. Jedno mi bylo jasné. Miluje přírody, o to víc stromy.
"Máš hodně ráda strom, viď?" zeptal jsem se pro jistotu. Pohlédla na mě.
"Kdyby lesy. Úctu lidí by si zasloužila veškerá příroda, nejen lesy." koruny stromů pohltili oblohu a uzavřeli nad námi zelenošedý příkrov šeptající střechy. Temně hnědé kůry kolem nás tiše praskali, jak stromy každým okamžikem o píď porostly. Ticho pláně za městem vystřídalo uklidňující ticho lesa. Nad hlavami nám zaštěbetali ptáčci a před námi přeskákal zajíc.
"Vidíš krásu přírody? Stačí ticho a klid." zašeptala tiše a s láskou v hlase. Po její levé straně se pásla skupinka laní s jelenem na kraji. Obezřetně ji sledovali, ale nepohnuli se. Ani jedna laň svými ladnými skoky nezmizela v lesním porostu. Pak aleˇlaňky náhle vystřelili s jelenem jako posledním. Než jsem se stačil rozhlédnout a zjistit, co se děje, Terra už s taseným mečem skočila z koňského hřbetu přese mě na zem. Třesk oceli mě probudil z líbezného lesního snu.
Je známo, že les bývá nejčastějším terčem lapků. Tady a navíc pod vedením Terry a klidem, který jsem dosud v lese nezažil, bych jejich útok nečekal. Bylo jich asi deset. Terra se bránila velmi dobře. Její kroky byli podobny šelmě připravující se k útoku. Polovina úderů padla vedle a vyvedla útočící z rovnováhy. Byla pružná, jako kočka, hbitá, jako veverka a tvrdá, jako medvěd. Dva padly během chvilky. Pak jsem se vzpamatoval i já. Tasil jsem a ze hřbetu Lišáčka zaútočil na další. Byli jsme sehraná dvojka. Zaznamenal jsem, že dva z útočníků skončili i pod kopyty Nease. Když konečně poslední z lapků utekl, pohlédl jsem na ni. Z jejích očí sálal běs. Byla rozčílená, přesto klidná. Pohodila hlavou a závoj vlnitých černých vlasů skryl na okamžik její tvář. Když se opět její oči ocitly před mýma, byli klidné a temné, jako dosud. Otřela o kabát jednoho z lapků meč. Byl zvláštní. Neviděl jsem takový nikdy v životě. Čepel meče byla temně černá a vycházela z ní tlumená záře. Na černé čepeli zářili temně rudé runy. Zasunula meč do pochvy a pohladila kámen na jílci. Pak odešla ke koni, beze slova naskočila a vyrazila kupředu. Jedno mi bylo jasné. S touto dívkou se nudit nebudu, ani kdyby smrt padala na naše záda.

člověk, jeho city a následky.

5. prosince 2008 v 19:08 | Akylasia |  Realita
Člověk je tvor, který málokdy bývá samotář. Ač si to kolikrát sám nepřizná, potřebuje společnost. Ať už jako posluchač nebo jeden z konverzujících. Někdy i obojí. Člověk neumí žít sám. Samota je pro něj v okolí lidí, se kterými nekomunikuje. Ale v duchu je sám posuzuje a přemýšlí, jak by asi vypadala konverzace. V lidech je zákodované, být společenští. Jsou tací, kteří svou společnost odsuzují, jsou urážliví a nepříjemní. Ale jsou to lidé, kteří jsou právě nejvíce zklamaní. Lidé, kteří zažili příliš mnoho zrady nebo se jí naopak obávají. Člověk je symbolem strachu a umění mu předcházet. Bál-li se tmy, již nemusí, neboť právě člověk vynalezl elektřinu. Bál-li se člověk nepřátel, lidé vymysleli zbraně. Ale pokud se člověk bojí jiného, stěží na to jiný něco vymyslí.
<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } --> Jsou doby dobré, jsou i doby zlé. Jsou to doby, kdy člověk neví, co má právě dělat. V těchto chvílích je pro něj nutná opora. Co má ale člověk dělat, když takovou oporu nemá? Kde v dnešní době člověk získá takovou podporu, která jako truhla uzamkne uvnitř sebe každé slovo, které mu sdělíme. Existují vůbec ještě tací lidé? Kráčí ještě po zemském povrchu? A jak je poznáme? Můžeme si být jisti, že právě ten náš nejbližší člověk opravdu mlčí? Co když se k němu otočíme zády a naše tajemství se stává živou debatou ostatních. Má to tak být? Asi ano. Člověk se sám ničí, sám likviduje svůj kolektiv a sám ničí své okolí, svým chováním, svým žitím, svou bezohledností.
Kdysi dávno spolu lidé žili v tlupách. Tam byl řád, tam byli všichni pospolu. Existoval člověk, kterému jste se svěřili. A mohli jste si být jisti, že dál se vaše slova nedostanou. Kde jsou tací lidé dnes? Nadále existují pastoři, kteří vás vyslechnou, ale máte i u nich naději? A co odvaha? Ta se také počítá. Lidé se bojí svěřovat cizím lidem, říkat jim nejniternější pocity a přání, jejich zážitky, které by jinému neřekli. Dřív tomu bylo jinak, proč tomu není dnes? Proč se každý bojí slov? Chyba. Nebojí se slov, bojí se upřímnosti a odhalení.
Slova mají tajemnou moc. Dokáží ublížit i rozveselit, urazit i potěšit. Slovem můžete říct mnoho. Každé slovo se svým tónem má svůj význam a každý člověk si jej přebírá jinak. Někteří lidé si sílu slova neuvědomují a jsou schopni říct i věci, které neměli v úmyslu. Slova předbíhají mysl. Jak je to dnes časté? Až příliš. Snad toho se lidé bojí, proto nejsou schopni se svěřit. Ze strachu, že slova vytanou na povrch dřív, než si ta slova člověk promyslí.
Co se ale stane s člověkem, který uvnitř svého nitra skrývá mnoho pocitů, aniž by je někomu odhalil? Co se může stát, když tyto pocity nemají dostatek prostoru a přicházejí neustále další? To si lidé neuvědomují. Dopady. Ona pověstná "plná číše" může přetéci. A když se tak stane, není to příjemnou zkušeností. Jak se tomu ale vyhnout? Aby se člověk psychicky zhroutil a aby se to případně nestalo znovu? To nikdo neví. A nebo ví, ale nechce se tak přizpůsobit, nemá snahu uklidnit člověka natolik, aby mohl v cestě pokračovat dál.
Často jsou lidé za své chování odsuzování. Ale důvod? Že se bojí říct, že jsou zamilovaní, nebo nešťastní? Mnohokrát lidé myslí jen na sebe a když pak zahlédnou, jak se člověk, pohybující se v jejich okruhu, hroutí, je to pro ně pobavení. Nebo nad tím pouze mávnou rukou. Proč? Cožpak jejich okolí pro nikoho nic neznamená? Co je špatného na tom, přijít k druhému, položit mu ruku kolem ramen a říci mu pár uklidňujících slov? Lidská duše je velmi křehká a narušit ji může i maličkost. Pokud se tak stane, je člověk odsuzován a nazýván slabochem. Důvod? Křehčí duše, jemnější city, slabší nervy. To je důvodem, proč člověk mnohokrát upadne v nemylost jiným. Stane se terčem posměchu. On je ten, na kterého můžete snést problémy a smást se jeho slzám. Tací lidé mají upadat v nemilost. Využívající slabosti druhých k pobavení.
Když člověk zažije podobných situací víc, jeho duše i nervy mají mnoho děr a temných místeček. Jeho duše se stává ještě křehčí a nervy, které jsou v dnešní době tak těžce zkoušené, ještě slabší. Takovému člověku opravdu stačí maličko, aby se zhroutil. Zhroutí se poprvé. Situace je pro něj velmi složitá a následky tak silné, že není schopen další den nic udělat. A co další den? Jen stěží se k něčemu nutí, většinou z povinnosti a se strachem, co se může stát. Ale co se stane takovému člověku, když se zhroutí podruhé? Již první zkušenost mu dokazuje, jak silný zážitek to je a že to není zrovna příjemný zážitek. Co teprve podruhé? Co se může takovému člověku stát? Přejde to s mávnutím ruky? Stěží. Vypláče se za noci do polštářů? Snad poprvé, ale podruhé stěží. Půjde si někomu postěžovat? Stěží, když má strach, že se to obrátí proti němu. Co mu tedy zbývá? Jak se člověk s takovou situací vyrovná? Většinou nijak. V dnešní době, kdy jsou neustálé potíže sahají lidé k naprosto krajnímu řešení a i po jejich smrti jsou odsuzování, snad s ještě větší vervou. Člověk, co si sám ukrátí život o strasti. Na pokraji sil, na pokraji totálního zhroucení zakončeného bláznovstvím. Radši smrt, než jít dál. Proč?
V dnešní době neexistuje člověk, co nemá i před nejlepším přítelem svůj štít čistý. Každý má své tajemství, které ukrývá a střeží, aby o něm nikdo netušil. A k těmto potížím většinou přibírá spoustu dalších. Problémy jiných lidí, které se snaží řešit, aby oni byli šťastní a poklidní. Ale za jakou cenu. Dotyčný si uvědomuje, že jemu pomoc jeho vlastními metodami neexistuje. A ztrácí naději, že vůbec nějakou pomoc nalezne. Později už ji ani nehledá. Jeho naděje je ztracená. Takový člověk nezná pravý úsměv, nezná štěstí a zábavu. Nezabývá se dnešním světem, jinak by i ty problémy dopomohli ke konci. Nemá se o čem s ostatními bavit a zůstává uzavřen samotě a vlastním myšlenkám a světům. Člověk, který pomáhá jiným na úkor sama sebe. Sám klesá do spárů šílenství, jen proto, aby pomohl jiným. A proč to dělá? Ze strachu. Co z toho má? Štěstí na tvářích ostatních. Proč se zajímá o ostatní? Když jemu není pomoci, proč nezkusit vyvarovat stejného osudu jiné. A jaké to je, když pomoc nevyjde? Pokles k dalšímu zhroucení je o něco větší a další záchvat pláčů, šílených smíchů, lhostejností nebo sebevražedných myšlenek, to vše je častější.
Člověk neznající přátele, člověk neznající útěchu a klid od vlastních myšlenek. To je člověk, kterému nejvíce záleží na ostatních, neboť sám ví, jaké to je. A nechce, aby tak dopadli jiní. Zažít podobný stav není kletbou ani zlostným přáním. Není to věc, kterou by měl každý okusit. Málokdo si to uvědomuje a mnoho lidí k tomu přikládá další a další důvody. Stres, vytížení, křik. A pak stačí jen maličkost. Maličkost ke katastrofě, která vytvoří dalšího člověka plného lítosti, pláče. Dalšího člověka, který neví, komu se svěřit, kdo neprozradí ani nejniternější tajemství. Maličkost vytvoří člověka ostražitého, natolik, že sám sebe uvrhne do záhuby. Důvod? Křehkost, kterou málokdo vidí.
Rozhlédněte se po okolí, podívejte se po vašich nejbližších a sami se zamyslete. Kolikrát jste řekli to, co mělo zůstat tajemstvím? Kolik je kolem vás lidí, kteří pomáhají, sami nic nechtějí? Kolik lidí kolem vás vám neumí říct nic, než radu na vaše problémy. Stačí jediný bod, jediná maličkost k zamyšlení, zda dotyčný není člověkem plným zábran. Je možné, že potřebuje právě vaši pomoc, pomoc k nové důvěře, pomoc k nalezení témat k hovorům. Zamyslete se. Je možné rady jen brát, nebo je nutné je i dávat? Je těžké si uvědomit, kde je chyba. O to lehčí bývá ji napravit. Stačí snaha. Stačí přijít, položit ruku na rameno a pronést pár slov, které potěší. Proč člověk neumí říct: "Vždy jsem tu pro tebe?" Proč má člověk strach vyslechnout si druhého? Je to opět strach ze slov? Ne z jejich vyřčení, ale zaslechnutí? Je to strach, že jazyk bude rychlejší, než mysl? Však lidé mají jednu schopnost, schopnost odpouštět. Přiznání není vždy krokem na špatnou cestu, omluva bývá někdy zanedbávána. Ale člověk, bytost myslící, umí odpouštět. Dokáže se usmát a říct: "Vím, tohle nebyl tvůj úmysl. Ale nic to nemění."
Lidská snaha ztrácí svůj smysl díky strachu. Slova váznou, ale city ne. Bortí se, kroutí, naříkají. A důvod? Lidský strach. Co dokáže člověka uklidnit? Je to možnost kráčet ve stínu vysokých dubů, cítit vítr ve tváři a slyšet cvrlikot ptáků protkaný šumem nedalekého potůčku? Nebo je to okruh lidí, se kterými se dokážete bavit a smát? Nebo je to jen možnost zavřít oči a být tam, kde jinak být nemůžem. Či náruč někoho, kdo je velmi blízký našemu srdci. Strach lze zahnat mnoha způsoby. Ale nepřijdou sami. Musí se hledat. Pátrat po místech, kde je klid a kde stejný klid převezme i naše duše. Pocit, že právě tady jste doma, ne mezi čtyřmi zdmi. Místo klidu, místo, kde můžete říct, co vás tíží. Znáte takové místo? Pokud ano, vezměte tam toho, na kom vám záleží. A pokud ne, najděte jej. Hledejte, dokud jej nenaleznete. Proč? Protože je to krok k tomu, aby zanikl smysl všech těchto slov. Krok k nápravě, krok ke klidu, krok k dlouhému a šťastnému životu. Hodně štěstí a nevzdávejte snahu.

Láska na první pohled.

1. prosince 2008 v 18:17 | Akylasia |  Moje básně
Úsměv jiskrou v temném moři,
jeho bytost hráze boří.
Je jak bůh v nebi sídlící,
ač bytost na Zemi bydlící.
Polibek něžný jako pohlazení,
nejsme tu pro pobavení.
Jsme vůdčí alfa pár,
smečka je pro nás velký dar.
Vlčice s vlkem žijící v souznění,
jsou snem mizícím s probuzením.
Jak milý vlček tajný vzkaz pochopí?
snad pozná srdce vzplanutí.
Snad štěstí malé ve větší probudí,
snad jej ve skutečnost promění.
Tajné přání v noci šeptám,
ve splnění tiše doufám.
Jako sen a jako přání,
nemám doma klidné stání.
Vlčkův hlas v uších mi zní,
třeba i on stejně teď sní.

Arnael I.- počátky démoního života

1. prosince 2008 v 18:12 | Akylasia |  Příběhy

Existují démoni, jejichž skutky nejsou známy. Existují démoni, jejichž skutky známy jsou. A existují démoni, kteří jsou legendou, jsou hledáni s trestem smrti. Ale existují též démoni, kteří jsou schopni se změnit. Nevěříte? Povím vám příběh jednoho z nejznámějších vlčích démonů, Arnaela. Jeho osud, vzpomínky, myšlenky a přání, jeho sny a den, kdy se změnil. Kdysi dávno byli lesy plné vlčích smeček. Vlci měli svá území, ve kterých nestrpěli cizince. Přesto tací nebyli všichni. Existovali smečky, kde cizince uvítali s otevřenou náručí. Byli i smečky, kteří cizince přijali, ale ten měl špatný osud. Jedním z těchto špatných osudů je osud Arnaela.

***
Arnael se již od malička potuloval po lesích, kopcích, horách i údolích. Neznal svou minulost, věděl jen, že neustále putuje. Věděl též, že je sám, že ho nikdo nepřijme a že nenajde smečku, která by měla něco podobného s jeho rodinou. Arnael věděl, že je poslední. Arnael zůstal sám.
Často ho pronásledovali sny, kdy se jako štěně krčil pod kmenem padlého stromu. Jeho smečka poklidně polehávala. Odpolední siesta po úspěšném lovu. Tento klid však narušil dusot. Tvrdý dusot otřásající zemí. Zahlédl vysoké černé boty lesknoucí se jako hladina jezera. Cítil slabé mravenčení v čumáčku, jak ucítil pach temné magie. Ostatní vlci se hrubě vrhli na vetřelce. Bez naděje, bez šance. Postupně každý padal k zemi mrtví. Pak vetřelci odešli. Nastalo tísnivé ticho. Arnael se vyplazil ven a snažil se najít někoho živého. Marně. Zůstal sám.
Po probuzení se třásl. Cítil mravenčení v čumáku, cítil pach černé magie, krve a cítil smrt. Probouzel se velmi časně. Asi tři hodiny poté, co usnul. Nikdy už neusnul a kráčel znovu dál. Unaveně, sklíčeně. S hlavou k zemi svěšenou kráčel skrze řeky a potoky. Kráčel skrze mnoha území, prošel mnoho mílí. Prošel stovky lesů, nespočet plání, mnoho kopců a spoustu hor. Jediný, kdy vnímal, bylo za časů lovu. Za celou jeho pouť ho nikdo nenapadl.
Jednou se dostal do lesa, který byl územím Kenderlských vlků. Cítil jejich pach, ale kráčel lhostejně dál. Dokud málem nenarazil do tlap jednoho vlka. Couvnul a zvedl hlavu. Zahleděl se na temně černého vlka, který měl v obličeji šedou masku. Jeho oči byli čokoládově hnědé. Vlk zavrčel. Byl to rozdíl. Vlk stál vzpřímeně na skalce. Byl mohutný a vysoký. Avšak kdyby se Arnael napřímil, byl by větší. V hmotnosti se mu však nemohl rovnat. Arnael byl útlý a hbitý vlk. Jeho srst byla světle šedá protkaná černými a hnědými znaky. Jeho oči jsou nádherně jasné barvy jantaru. Srst měl hustou, bez jediného holého místa. Černý vlk měl holých míst spoustu. Přesto budil respekt.
Kolem černého vlka se pomalu postavilo celkem dvacet vlků, polovina vlci, polovina vlčice. Byli různých věků, různého postavení. Sledovali Arnaela se zájmem. Černý vlk se ani nehnul. Nakonec promluvil.
Kdo jsi, že se tak drze procházíš naším lesem? mluvil hrubě a povýšeně. Arnael si drze sedl a zahleděl se na něj.
Jen procházím. Prošel jsem mnoho území, nikomu to nevadilo. odpověděl lhostejně.
Tady není obyčejné území. Zmiz. zavrčel temně vůdce smečky.
Dobrá. odpověděl klidně Arnael a postavil se. Avšak neotočil se cestou zpět, vydal se doleva, podél řady vlků, aby šel dál.
Kam si myslíš, že jdeš? zařval vlk. Arnael se zastavil.
Mizím pryč. odpověděl klidně. Vlk temně zavrčel.
Opovaž se vstoupit dál do našeho území. Arnael však jen pokrčil rameny.
Jinak co? zeptal se. Vlk se vrhl vpřed. Skokem se vynesl do výše. Mířil na Arnaela. Ten však hbitě uskočil do strany. Vlk se po něm ohnal ostrými tesáky, Arnael se pokrčil a uskočil stranou, načež vyskočil vlkovi na hřbet. Položil si hlavu na tu jeho.
Zuřivost při boji je nevýhodou. zavrčel zvesela. Dlouho nezažil přítomnost jiných vlků. Dlouho se nebavil. Vlk se nahrbil a vyskočil. Arnael odskočil na skálu, kde byla seřazená smečka. Přímo vedle mladé vlčice, jejíž srst byla světle šedá s načernalými znaky. Její oči měli barvu jasné modři. Sledovala Arnaela s uchvácením v očích. Arnael se na vlka, který se při dopadu prudce otočil, ušklíbl. Vlčice popošla o krok.
Otče. Podívej se na toho vlka. Je mrštný, nikam nepatří. Mohl by být přínosem pro naši smečku. Dlouho jsme nic nechytili a ten nevypadá, že by trpěl hladem. vyslovila jemným hlasem. Arnael se na ni otočil. Vlk se napřímil a přišel blíže. Arnael se podvědomě přikrčil, ocas volně svěšený k zemi.
Jsi dobrý lovec? zeptal se tvrdě.
Jak vlčice řekla, hladem netrpím. zamručel v odpověď. Vlk se na něj pozorně zadíval.
Nedaleko odsud je stádo sobů. Jednoho chyť a přivolej nás. Pak budu uvažovat. řekl vlk.
Ukážu mu, kde jsou. řekla vlčice.
Ne. zavrčel vlk. Vlčice se stáhla. Arnael vesele poskočil a rozběhl se kupředu. Natáčel hlavu do všech stran, dokud nezachytil pach. Připlížil se po větru za stádo, přikrčil se do trávy a čekal. Chvíli sledoval, jak se sobi chovají. Pak je začal obcházet, aby je měl blíže. Ve chvíli, kdy jeden z nich poodešel za lepší travou, vystartoval.
***
Vlk s jeho skupinou se sešli na skále, strmě čnějící nad loukou, kde se pásli sobi. Rozhlédli se kolem, ale cizího vlka nikde nezahlédli. Viděli klidně se pasoucí sobi. Přitom vlk by tam už měl být. Viděli sobi, jak se přeskupují a pak jednoho, jak poodešel jiným směrem. Tehdy zahlédli Arnaela. Vyběhl z podrostu. Sob se okamžitě otočil na útěk. Měl šanci. Kdyby Arnael byl obyčejný vlk. Arnael se však usmál a v očích se mu zajiskřilo. Stočil své kroky do leva a poté ostře vzad, jako by byl poděšen. Sob, zmaten jeho chováním, se zastavil. Arnael se prudce otočil. Odrazil se a dopadl sobovi na záda. Zakousl se do krku a ač ho sob ze zad schodil, nepustil ho. Nakonec si sob lehl. snažil se ještě o odpor, ale pak padl na bok a už se ani nehnul. Arnael soba pustil a odplazil se o kus dál. Posadil se a zvedl hlavu k nebesům. Z jeho hrdla se ozvalo zavytí, které škublo každým ze smečky Kenderlských vlků. Hlas byl čistý a jasný a mohl být slyšet na míle daleko. Tohle nebyl hlas vlka.
***
Vlk si velmi dobře uvědomoval, že je ohroženo jeho postavení vůdce. Každý musel poznat, že tohle není obyčejný vlk. Musel ho vyhnat. Dostat ho z tohoto území a nabít opět své sebejistoty. Tenhle cizinec byl vážným ohrožením. Vlk kráčel lesem na místo, kde doběhl soba. Vlk stál vzpřímeně. Teprve teď se vyjímal. Jeho postava byla útlá, ale byl vyšší jak on. Mnohem vyšší. To nevěstí nic dobrého. Tím spíše s tím, co provedl hned v počátku jejich setkání. Taková potupa. Bude mu muset ukázat, kdo je vůdcem a komu je podřízen.
***
Vlci se shromáždili okolo zabitého soba. Arnael stál vzadu a sledoval jejich počínání. Nejprve pustili vůdčího vlka, aby se nažral, teprve poté se do soba pustili oni. Vlk se otočil na Arnaela a přišel k němu. Stál před ním vzpřímeně, ale byl to on, kdo musel zaklonit hlavu. Arnael se nad ním čněl, jako skála.
Zůstaneš u nás. Ale jsi na úplném konci hyerarchie. Jsi cizinec, kterého jsem přibral na žádost své dcery. Nevyužívej této dobroty. zavrčel. Pak vyskočil a zaryl tesáky Arnaelovi do krku. Arnael se však nenechal. Vyškubl se mu a skočil po něm. Převalil ho na bok a jednou packou mu na něm zůstal stát.
Nehodlám ti brát tvé postavení. Ale také ti nehodlám vyjadřovat úctu. Má úcta ti nepatří. zavrčel. Couvl, otočil se a vykročil pryč.
Vůdce smečky se jmenoval Ailan. Byl to pravý syn svého otce. Tvrdý, nekompromisní vlk. Záleželo na jeho blahobytu, teprve poté na ostatních. Jeho dcera se jmenovala Ailin. Byla to krásná, milá a inteligentní vlčice. Ailan a Ailin byli naprosto rozlišní. Jejich rozpory se ukázali o to víc, když se jednalo o Arnaela. Arnael se držel od smečky dál. Rozmlouval s nimi, pokud k němu přišli. Nikdy nikomu neřekl nic o své minulosti. Byl velkým tajemstvím. ale byl to milí a veselí vlk. Rád si hrával s vlčaty, ale pouze tehdy, kdy o tom nevěděl Ailan. Jinak se zlobil, ale svou zlobu orientoval na vlčata a to Arnaela mrzelo. Ailin s ním rozmlouvala často a to se Ailanovi nelíbilo. Začal je pomalu rozeštvávat, ale oba věděli, oč mu jde.
Ailin a Arnael se scházeli tajně i veřejně, v obou případech se pomalu sbližovali, až jejich přátelství přerostlo v lásku. Viděl to na nich každý. Nikomu to nevadilo, každý to jak Ailin, tak Arnaelovi přál. Oba si to zasloužili. S příchodem Arnaela přišel blahobyt, každý ho měl rád. Až na Ailana.
***
Zbavit se Arnaela nemohu. Je silnější. Nějak se ho ale zbavit musím. Takhle mě sesadí, aniž by o tom uvažoval. Ailin je do něj zamilovaná, o to víc za ním bude smečka stát. Příliš si ji získal. Tohle se mi nelíbí. Musím něco podniknout. I kdyby to mělo být to nejhorší, co udělám.
***
Což Ailan splnil. V době odpolední siesty si zavolal Ailin a chvíli na to Arnaela. Ailan hovořil se svou dcerou, dokud neslyšel kroky svého rivala. Ve chvíli, kdy zahlédl lesk jeho očí, skočil po své dceři a zakousl se jí do krku. Po okolí vytryskla temně rudá, horká krev. Ailin zakňourala. Byl to poslední zvuk, co od ní kdo slyšel. Ailan pustil bezvládné tělo své dcery a couvl. Na jeho obličeji se skvěli rudé skvrny krve. Oblízl se. V jeho očích se lesklo šílenství.
Teď budeš muset odejít, vrahu. zavrčel a zavyl na poplach. Couvl ještě o několik kroků, kde se jeho tlapy ponořili do potůčku. Vymáchal si obličej a zavrčel na Arnaela, aby ho k sobě přivábil. Skočil na něj a srazil ho do krve vytékající z ran jeho milované. Nedlouho poté přišli ostatní členové smečky.
Zahlédli Ailana, vrčícího na Arnaela, který se zvedal z kaluže krve. Krev mu odkapávala z kožichu. Zmateně se na Arnaela dívali. Věděli o jeho lásce, o jeho mírumilovnosti.
Zabil mou dceru. Je to vrah! zařval Ailan. Arnael se přikrčil a otočil se na ostatní.
Lže. nikdy bych ji neublížil. Vy to víte. zvolal Arnael.
Nevěřte mu. nikdy jsme mu neměli věřit. Je to cizinec. Neznáme ho. Omámil nás a nyní začal vraždit. zvolal úpěnlivě Ailan. Arnael zavrčel. V jeho očích se zablýsklo.
Hodláš na mne hodit vlastní vraždu? Zabil jsi vlastní dceru a teď to chceš hodit na mě? zavrčel. Ailan se na něj podíval a zatřásl se. Nyní poznal, že to přehnal.
Chystá se dál zabíjet. zvolal Ailan tišeji. Hlas se mu třásl. Vlci se vrhli vpřed, proti Arnaelovi. Ten uskočil. Poté se obrátil na Ailana.
Za to zaplatíš. zasyčel. Vrhl se proti Ailanovi. V plné výši. Vypadalo to, jako by na sobě stáli dva vlci, kteří se vrhají vpřed. Povalil Ailana. V jeho očích byla zuřivost, která nezná hranic. Arnael uskočil od Ailana. Stál rozkročen, hlavu skloněnou k zemi. Ostatní členové smečky poděšeně couvli. Arnael se změnil. Jeho pohled ztratil veškerou laskavost.
Ailan byl jediné, co Arnael viděl. Zrůdu, vraha. Věděl, že Ailan dosáhl toho, čeho chtěl. Poštval proti němu smečku. Arnael odejde, ale ne bez spravedlnosti. Ailan poplašeně couvnul. Kolem Arnaela se začali míhat černé plameny, které jako by vystupovali z jeho těla. Jeho oči hořeli ohněm nenávisti. Ailan couvnul, ale Arnael nijak nereagoval. Nebo spíše, sám o sobě nereagoval. Jeho plameny vyšlehly o kus výše. Sklonil mírně hlavu, hlasitě vrčel. Chlupy po celém těle se mu naježili. Tehdy se Arnael pohnul. Skočil kupředu. Ailan jako první ucítil žár, pak pach spálených chlupů, jak ho oželi plameny. Zavřel oči a zamrkal. Otevřel je chvilku na to. Zahlédlu tlamu plnou ostrých, slonovinově bílých tesáků. Ucítil vrčení, které otřásalo půdou pod jeho nohama.
Neubližuj mi. Prosím, neubližuj mi. volal Ailan vysokým hlasem. Arnael se usmál. Na okamžik jeho plameny pohasly. To když zahlédl vlče, které měl nejraději. Mladého vlčka šedohnědé barvy s černou kresbou. Jeho očka byla laskavá a milá. Teď se třásl strachy. Arnael pozvedl hlavu a zadíval se na něj. Vzpoměl si, jak ho poprvé potkal.
***
Spolu se smečkou přišel do jejich útočiště. Staří vlci na něj hleděli se zájmem. Vlčata se jim tiskla k nohám. Až na jednoho. Právě ten vlček, který teď bázlivě hleděl na Arnaela. Vykročil k němu. Kousek od něj se přikrčil a bázlivě se k němu natáhl. Arnael si lehl a natočil hlavu.
Ahoj. řekl vlčkovi. Vlček couvnul, ale pak se napřímil a hrdinsky zavrčel. Arnael se rozesmál.
Já jsem Arnael. představil se. Vlček si před něj sedl a sledoval ho.
Já jsem Kerim. představil se maličký.
Arnael a Kerim si často hrávali. Arnael byl ale velmi opatrný. Kerim mu přirostl hodně k srdci, o to více se bál, aby Ailan neotočil svůj hněv proti němu. Arnael si netroufl se proti němu postavit. Nehodlal vést smečku a nehodlal si tuto smečku znepřátelit.
***
Oklepal se. Znepřátelit si smečku. Právě to se mu teď povedlo. Shlédl dolů. V zamyšlení si ani nevšiml, jak Ailan využil nepozornosti a podle se mu zakousl do hrdla. Arnael zavrčel. Oklepal se, čímž Ailana shodil. Na zem dopadl proud krve. Ailan nepustil a vytrhl mohutnému vlkovi kus masa. Arnael se přikrčil a zavrčel. Poté skočil proti Ailanovi. Neviděl, co dělá. Ucítil, jak secvakl čelisti, jak jeho tesáky projeli masem. Ucítil teplou krev prýštící mu z tlamy. Cukání vlka trvalo jen okamžik. Poté sebou cukl naposledy a bezvládně zůstal Arnaelovi vyset z tlamy.
Arnaelovi plameny postupně slábly. Arnael pustil mrtvého vůdce smečky a couvl. Věděl, co nastane. Zahleděl se na šokované vlče.
Odpusť mi, Kerime. zašeptal Arnael. V očích se mu objevili dvě velké slzy. Hrdě se postavil před smečku, která se proti němu vrhla. Arnael křičel, co se stalo, neustále se opakoval. Přesto cítil silné stisky čelistí vlků. Poté se postavil, zahleděl se na smečku, která mu byla domovem. Otočil se a utekl.
***
Svět nestojí za laskavost. Laskavost je oplácena žárlivostí a hněvem. Láska pohasíná, protože ji jiní uhasí. domov neexistuje. Svět není hoden štěstí a přátelství. Sebral mi rodinu, sebral mi mou lásku i novou rodinu. A já mu oplatím stejným. On mi dal mnoho smrti a utrpení. A já jej dám světu.

***

Tak se Arnael stal démonem. Toto ho donutilo ke krokům, které ho proslavili po světě. Avšak slávou, kterou nikdo nechce. Další díl očekávejte brzy. Osudy vlka Arnaela pokračují.


Temná čepel

1. prosince 2008 v 14:54 | Akylasia |  Zbraně
Vzhled: Temná čepel nemá jistý tvar. Může být mečem, sekerou, kopím. Temná čepel se vyznačuje černou barvou vyzařující černou pulsující září. Ostří této zbraně je pokryté zelenočernou hmotou, jedem. Jediná odlišná barva je rudý znak umístěný ve středu čepele zbraně, který bývá odznakem jeho tvůrce.

Schopnosti: Temná čepel je zbraní ovlivněnou černou magií. Její čepel je pokrytá silným jedem, na který dosud není lék. Jsou velkým problémem pro tvory náchylné na černou magii, neboť se skrze ránu dostane do těla. Podle schopnosti tvůrce Temné čepele může tvora, ve kterém je kus jeho magie, ovládat. Je to ovšem velmi složité a záleží i na tvorovi, ve kterém magie je.

Vztah zbraň a majitel: Temná čepel je vládnoucím prvkem. Majitel Temné čepele je pouhým pěšákem, kterého tvůrce přes Temnou čepel ovládá. Díky tomu, že je majitel v jejím neustálém kontaktu, není možné ho vymanit z tvůrcova sevření. Po delší době není možné majitele a zbraň odloučit, neboť majitel bez své zbraně zešílí a spáchá sebevraždu.

Obvyklí postroj: Postroj není vůbec žádný, meč se neustále drží v ruce, aby nebyl přerušen kontakt.

Něco z historie: Není známo, kdy se Temná čepel objevila poprvé, ani kdo je jejím původním tvůrcem. Avšak první Temná čepel se stala znakem nejvyššího vůdce Temna (viz. samostatný článek). Od té doby jsou Temné čepele zdokonalené a věčné úpravy je změnili. Staré Temné čepele jsou odloženy nebo jsou v rukách samostatných lovců či dalších bytostí, které nejsou v armádách.

Temná čepel dnes: Dnes je Temná čepel hlavní zbraní temné strany. Každý člen jejich armády je touto čepelí vybaven. Je běžnou zbraní, přesto o ní málokdo mnoho ví.

Jed a protijed: Jed na temné čepeli je dosudvšem neznámí. Je tajnou recepturou, na kterou dosud protijed neexistuje. Přesto je způsob, jak se zabvit nejen jedu, ale i temné magie. Tento proces je však velmi složitý a znají jej jen ti nejzkušenější lékaři.

Temná čepel a já: Temná čepel je nebezpečnou zbraní, která dokáže nadělat mnoho potíží. Nevypadá nebezpečně, když ji někdo postaví před vás, ale jen škrábanec vás může zavést na pokraj smrti. Je velmi dobré dát si na temnou čepel pozor, ne vždy se pomoc dostaví včas.

Teiran

1. prosince 2008 v 13:56 | Akylasia |  Zbraně
Vzhled: Vypadá, jako by ani nebyl hmotný, ale přesto je. Tvarem připomíná spíš mušketýrský kord, ale trochu dokulata, tak pak vypadá jen z některých úhlů a je delší. Slabě namodrale světélkuje, směrem k jílci se to mění do fialova a prokvétá ještě několika barvama. Nejde ani jistě určit barva jílce. Někdy vypadá stříbřitě a někdy zlatě v závyslosti na momentální barvě čepele. Je dlouhý a útlý, vypadá křehce, barvy mění, umí obsáhnout jakoukoliv barvu duhy. Vždy volí jasné barvy.

Schopnosti: Meč nejčistší duše, tak by se Teiran mohl definovat. Má vlastní mysl, čistou a jemnou. Nezbíjí, jen chrání. Jeho schopnosti jsou neurčité, neboť meč samotný se neustále vyvíjí, stejně tak i jeho schopnosti. Přesto je schopen zastavit i ty nejhorší rány a sám útočit tak, aby odrazil nepřítele, ale neublížil mu. Je schopen zabíjet, ale jen v krajní nouzi.

Vztah meč a majitel: Teiran není zbraň ničení a smrti, ale obrany. Svého majitele spíše chrání a pečlivě si jej vybírá. Nebude sloužit někomu s duší černou jako uhel, který myslí na pomtu a smrt. Jeho duše je čistá a vyrovnaná, dala by se přirovnat k jednorožci. Také ale ví, že ne všichni jsou úplně čistí, dokáže však nahlédnout hluboko pod povrch a poznat, jaká duše doopravdy je, její myšlenky a přání. Díky tomu si dokáže výborně vybrat svého majitele, kterému bezprostředně a věrně slouží.

Obvyklí postroj: Teiran se nerad skrývá a nerad ukazuje. Jeho kouzlo spočívá též v momentu překvapení. Postroj je jednoduchý, zadní strana pouzdra pevná a odolná vůči přeříznutí, vrchni složená ze spousty poutek, které kryjí povrch i barvu čepele, ale při pozornějším pohledu je poznat. Jílec je přetažen tenoučkou kůží, která jednoduchým pohybem palce lze otočit a vytasit meč. Postroj v ničem nebrání, ani v pohybu, ani v rychlém tasení meče. Postroj je použitelný jak na člověka, tak i na jiné tvory, má na zadní straně pásy, které lze prodloužit či zkrátit.

Něco z historie: Teiran byl vytvořen s jasným úmyslem. Pro obranu. Při jeho tvorbě byl kladen důraz na jeho pevnost a schopnost přežívat kdekoli. Byla mu vtisknuta část duše výrobce. Teiran byl vytvořen vcelku nedávno, není to ani rok, proto též není moc známí. Přesto už se do podvědomí pomalu dostává, neboť se dostal do rukou velmi výtečné bytosti chránící hranice a rovnováhu. Meč jí byl předán ihned po vytvoření, poté, co se jí dostal do rukou, změnil svou barvu z čistě bílé a neurčité na výše zmíněnou. Teiran se dokázal bytosti přizpůsobit a stali se výbornou dvojkou, nebezpečnou pro ty, co porušují řád a rovnováhu.

Teiran a já: Teiran je meč, který je nebezpečný, ale zároveň udává bezpečí. Je to ochrana i zbraň. Jako zbraň je nebezpečný, jako ochrana výtečný. Jeho mysl je jen dobrá a nikdo jej nemůže ukrást původnímu majiteli ani zkazit duši meče. Teiran je meč, který je darem pro svět, ve kterém je.