Legenda o Arvianovi

25. října 2007 v 23:16 | Akylasia |  Příběhy
Hvězdní draci obracejí své tváře k obloze poseté hvězdami. Dračice Sanmara je skryta v labyrintu jeskyní a její partner, vážený člen rodu Hvězdných draků přezdívaný Salamandr, nervózně přechází sem a tam. Všichni očekávají narození dalšího. Řev z labyrintu přiměl Salamandra nahnat se dovnitř a do sluje. Když vyšel opět ven, pyšně se ohlédl. Do měsíčního světla vyšla Sanmara a po jejím boku dráče, jehož čistě stříbrné šupiny se omamně leskly.
"Pohleďte, toto jest Arvian!" zvolal Salamandr. Ke hvězdám se vznesl ohlušující řev na uvítání Arviana.
Salamandr a Sanmara byly vážení bojovníci proti nerovnováze sil mezi Temnotou a Světlem. Arvian se stal oblíbeným dráčetem. Byl velmi učenlivý a dychtivý. Brzy, ještě v útlém věku, se naučil to, co mladší draci. V jejich věku, kdy se stále ještě učili, podnikl první výpravu proti Temnotě. Již v tomto věku dostal ránu, kterou těžce nesl do své smrti. Jeho duše se touto zkušeností uzavřela a málokomu se povedlo prodrat se skrze hradbu kolem.
Do domoviny Poslů noci, kde mají domov i Hvězdní draci, dorazila naléhavá zpráva. Temnota si dobrousila drápky. Hvězdní draci vysedávali na kraji srázu. Hleděli dolů, na stěnu Temnoty, která nedlouho po doručení vzkazu přišla na své místo. V její první řadě se dali rozeznat elfové, lidi, trpaslíci, jednorožci s majestátně zvednutými hlavami, draci všech barev, skřety a mnoho dalších. Jejich ryk zanikal v hřmění.
Salamandr a starší draci si povídali. Mladší draci nervózně podupávali a cvakali čelistmi. Arvian sám vzpřímeně seděl na kraji srázu a hleděl na Temnotu.
Salamandr si všiml Arviana. Vykročil k němu. Arvian určitě zaznamenal pohyb v zorném poli, ale nepohnul se. Klidně seděl dál a sledoval černou hradbu temnoty.
"Arviane?" promluvil Salamander a sedl si vedle něj. Arvian se nepohnul. Salamandr se mu zahleděl do očí. Měli zelenomodrou barvu laguny. Vyzařoval z nich klid. Salamandr si přál být stejně klidný, jako jeho syn. Byla to Arvianova první cesta a za nejbližší tisíciletí byl nejmladší, který se sem dostal tak brzy. Přesto nebyl nervózní, klidně seděl a bez bázně sledoval nepřítele. To Salamandr za klidem, pohotovostí a laskavostí skrýval strach.
"Čekají, až budeme všichni." zašeptal Arvian a teprve teď pohlédl na otce.
"Čekají na plnou armádu? To je bláznivé." odporoval Salamandr.
"Ale je to tak. Podívej. Drží své vojsko." prohlásil Arvian a kývl k nepřátelům. Salamandr se tam zahleděl a v duchu se zachvěl. Armáda Temnoty už chtěla útočit, ale narážela na černou barikádu.
"Pojď k nám." řekl Salamandr a vykročil zpět k ostatním. Arvian se zvedl a vykročil za otcem. Jeho útlé tělo se zavlnilo ve světle a jak šel, svaly pod šupinami mu jen hrály. Tenký dlouhý ocas připomínal bič a byl zakončen černým plamínkem s tisíci body, hvězdami. Sedl si vedle otce a zahleděl se do dálky. K Salamandrovi přilétla sova.
"Za chvilku budeme kompletní." ohlásila sova. Salamandr přikývl a zahleděl se do dálky. Brzy se objevil zvířený prach, nedlouho poté jeho původci. Vlci, jednorožci, medvědi, elfové, trpaslíci, gryfové a další, kteří chtějí nastolit zpět rovnováhu. Arvian se ohlédl k Temnotě.
"Připravuje útok." ozval se tiše a nevzrušeně. Všichni se podívali. Temnota protáhla pole působnosti. Pomalu přibližovala své kroky k patě útesu.
Obránci se stačili připravit na útok a pak to začalo. Temnota pustila řemeny svých poddaných a oni jako hladoví psi zaútočili. Všichni obránci se stáhli do linie a očekávali útok. Byl tvrdý a krutý. Polovina první linie padla, na obou stranách. Draci, gryfové a další tvorové s křídli se bili proti sobě, stejně tak i pěší bojovníci. Všude vládl křik nenávisti, bolesti, chroptění umírajících. Arvian se držel po boku otce a ničil nepřátele s povinností v očích. Nastala mu chvilka a otočil se za otcem. Bohužel právě ve chvíli, kdy ho několik harpyjí s draky roztrhly na kousky. Salamandr nevydal ani hlásku. Arvianovi se zatmělo před očima. Poklesl ve vzdušných proudech. Oklepal se a zamračil. Protočil se do kola a zlobně zařval. Společní obránci sebou cukli. Arvianův řev přehlušil mnohonásobně ryk boje i hrom z útrob Temna. Arvian roztáhl naplno křídla, mrsknul ocasem a jeho pohled připomínající mírnou lagunu se rozbouřil. Jeho tělo začalo zářit. Záře sílila a neustále postupovala od Arviana dál. Celkem brzy se objevil záblesk, který všechny oslnil na delší dobu.
Když se obránci rozkoukali, Temnota byla ta tam. Nikdo přesně nevěděl co se stalo. Všichni se rozdělili do skupin. Jedni ošetřovali raněné, další odklízeli mrtvé a dělili je na dvě strany, mrtví Temnoty a Světla. Pohřbívali je do hromadných hrobů s patřičnými ceremoniály. Poslední skupina hledala živé. Mezi raněnými se objevil i Arvian. Byl potlučený, měl spoustu modřin a spoustu tržných ranek způsobených přetlakem. Byl v bezvědomí. Rány ošetřili speciálním kouzlem, ale z bezvědomí ho nemohli dostat. To bylo na něm.
Arvianovi se v bezvědomí znovu vše odehrálo. Největší důraz kladl sen na poslední okamžiky. Salamandrovu smrt a ono kouzlo. Neotevřel oči, ale vznikl kolem něj shon. Sen se částečně přeléval do skutečnosti. Arvianovi rány se opět otevírali.... Když Arvian nad bojištěm roztáhl křídla a slyšel svůj řev, plně jeho mysl ovládala zloba. Temnota věděla, jak je nebezpečný a pokusila se ho v mysli zmanipulovat. Ale Arvian si ponechal zdravý rozum a nepodlehl. Vyháněl Temnotu ze své mysli a po tvářích se mu kutáleli slzy. Ucítil tlak v celém těle, ale nepokusil se ho zastavit. Něco laskavého mu říkalo, ať to nedělá. Cítil, jak mu kůže a šupiny praskají, ale nebyl schopen ani vykřiknout. Cítil svou teplou krev, jak mu vytéká z ran pulsujících bolestí, ale nedokázal se regenerovat. Neměl strach, necítil smutek a ani bolest. Nebo, spíše, nic z toho nevnímal. Avšak cítil, když tlak pominul. Jeho netečnost vystřídala slabost. Palčivě bílé světlo ztemnělo a Arviana uchopila něžně do náruče Paní spánků, moudrá a laskavá Elfentier.
Již druhý týden se o Arviana starali. Čistili a obvazovali stále se otvírající rány. Čtrnáct dní uběhlo od války rovnováhy, když se na světlo opět podívali lagunově modré oči Arviana. Byl v pokoji, sám a v šeru. Cítil pulsující bolest při stahování se ran. Pootočil hlavou. Nikde nikdo. Arvian se lekl, že nikdo nepřežil. Laskavá Elfentier ho něžně pohladila a utišila příběhem v říši snů. Vzpomínkami na vše dobré, na veselé dny, kdy byl dráčetem, kdy se učil nebo vyhříval na slunci. Svou utkanou pavučinu snů přerušila až tehdy, když se dveře Arvianova pokoje neslyšně a pomalu otevřeli. Tehdy se stáhla a jala se navštívit další tvory lačnící po snu.
Do pokoje vešla mladá dívka a za ní maličké dráče hvězdného draka. Dívka se sklonila nad Arvianem. Zlehka se dotkla obvazů a něžně, s mateřskou opatrností, rozvazovala bílou látku. Mladá dračice seděla na zemi a sledovala dívčino počínání. Náhle se přikrčila a couvla. Zakňourala na dívku.
"Ale no tak. Arvian je hrdina, toho se nemusíš bát." pronesla dívka něžným, jasným hlasem. Dračice opět zakňourala. Tehdy dívka zvedla oči a setkala se s Arvianovým pohledem.
"Jste vzhůru. To je dobře." zašeptala a odmotala poslední kus zakrývající první ránu. Nebylo po ní ani stopy.
"A regenerace vám taky funguje. Výtečně." usmála se. Arvian ji bedlivě sledoval a snažil se jí pomáhat. Stejně tak i zarputilá mladá dračice.
Arvian se rychle uzdravil. S radostí nasával svěží vzduch a procházel se mezi stromy. Občas zjistil, že ho mladá dračice sleduje. Především podle volání z kolonie. Usmíval se tomu. Sám takový kdysi byl. Utíkal za hrdiny a nedbal starostlivého volání. Povzdechl si. Dobře si pamatoval, jak jeho otec zemřel. A teď je sám. Sanmara během těch čtrnácti dní zemřela steskem a starostmi o něj.
"Arviane, neviděl jsi tady tu malou potvoru?" zeptala se jedna dívka, která se vynořila z keřů po straně cesty. Arvian se postavil na zadní a rozhlédl se. Dopadl zlehka zpět na všechny čtyři a zavrtěl hlavou.
"I tak díky." usmála se a zmizela mezi stromy. Arvian se otočil a pousmál se. Z křoví vylezla ona malá hvězdná dračice.
"Díky." pronesla jasným a krásným hlasem. Pokýval hlavou. Od doby, co se probudil, nepromluvil. Vykročil zase dál. Vedle něj poskočila dračice.
"Víš, že jsi jeden z nejváženějších draků?" zeptala se. Když Arvian nijak nereagoval, pokračovala: "Slyšela jsem o tobě. Každé dráče chce, aby jsi ho učil."
Odmlčela se a blankytně modrýma očima ho zkoumavě sledovala.
"Ty bys nechtěl nikoho učit?" zeptala se. Arvian opět nereagoval.
"Já od tebe chci taky učit. Chci bojovat, jako ty."
"Ty a bojovat?" otočil se na ní. Ten hlas byl nádherný. Svěží, jasný, jemný a sladký....
"Promluvil jsi... Nic si z toho nedělej, já taky kolikrát slibovala, že se s někým nebudu bavit a porušila to." usmála se, když sebou Arvian škubl. Pak se něžně usmál.
"Jsi šikovná.... Budu tě učit. Jsi velmi nadaná." řekl mírně. Vykročil kupředu a zmizel strnulé dračici z dohledu.
Jak Arvian slíbil, tak splnil. Brzy z rána chodil pro dračici a všichni byli šťastní. Arvianův hlas se od té doby každé ráno rozezněl okolím, nad hlavami všech. Chodili za ním pro rady. Nikdo ovšem nikdy neslyšel jeho smích. Arvian stárl a udržoval rovnováhu mezi Temnotou a Světlem. Občas to nezvládl, ale vždy to společně se všemi ostatními, nejen posli noci, udrželi a vše vrátili zpět. Arvian se stal váženým členem, o to víc, když hvězdných draků zůstalo jen pět, po jednom z útoků na jejich kolonii. Stále učil onu dračici. A té se v jeho stáří konečně povedlo to, co od velké bitvy nikomu. Nad zemí poslů se rozezněl jasný, upřímný smích. A všichni věděli, čí je. Arvianův. Od té doby i v jeho očích drobně plápolali jiskřičky veselí.
Všechny zamrzelo, co se stalo. Hvězdnou zemi opět narušila Temnota. Tam padlo spoustu poslů, kteří museli ubránit svou zemi, díky útoku, který je Arvian naučil. Posledních pět hvězdných draků bránilo svůj rod. Posledních pět jich zbylo i pod vedením pána poslů, Asana.
Arvian byl z tohoto vítězného souboje vážně zraněn. Nebýt moudrého jednorožce Liga, zajisté by zemřel. Ani regenerace neúčinkovala. Paprsky srdce, útok, který do té doby poprvé dokázal jedině Arvian v mládí, byl namáhavý. Čtvrtku poslů zabil, čtvrtku těžce zranil a čtvrtku lehce. Tento útok zachránil zemi poslů, ale mnoho z nich usmrtil. Lig dokázal Arviana uzdravit. A jeho žákyně byla u toho. Byla vždy při svém učiteli. A ona jediná měla dovoleno nahlédnout do mysli a zjistit, co vše se stalo. Snad počítal s tím, co se bude dít dál.
Stačilo se mírně pootočit. Ucítila závan a ohlédla se. Cukla sebou, neboť místo, kde ležel Arvian, bylo prázdné. Všichni poslové se dali do hledání. Ona dračice se vydala po jeho posledních stopách, až na kraj temné propasti. Tam ovšem stopa končila. Stačila však rada jedné výtečné jednorožky, Ligově dceři. Dračice ji k tomu nechtěla pustit, ale její radu si vzala k srdci. Vrátila se na místo, kde končila Arvianova stopa. Zavřela oči a nechala svou duši putovat kolem. Hledala srdcem, jak jí bylo řečeno. Znovu objevila stopu a vydala se po ní. Vydala se do středu propasti.
Kosa smrti se zableskla v záři Temnoty, jejíž chtivé drápy se zasekli do těla. Okolím se však nerozezněl křik bolesti, ale křik vítězství. Dosáhl svého. Zvítězil, přestože ti, co se to dozvěděli, nechápali... Temnota zmizela. Chabé tělo kleslo k zemi. V chladných spárech svírá zlatavé vejce s modrými žilkami. Pohled obrátil k němému pozorovateli, věrné učednici, dračici.
"Postarej...... se..... o něj." zašeptal chabým hlasem. Svalstvo se zachvělo, oči se naposledy zablýskly. Oslnivá záře proměnila třpytivé tělo hvězdného draka v záři. Zář se usměrnila do tvaru hvězdy. Obrátila svůj směr k nebesům, mezi své. Hvězdy se shlukly kolem a jejich záře rozjasnila okolí do bledé, kouzelné, oslnivé záře. Navrátil se domů. Jeho sen byl vyplněn.
Arvian zemřel čestně. Svůj život nasadil za život mladého, chytrého dráčka modré a zlaté barvy. Arminas už ve svém útlém věku umí mnoho. Arvian věděl, pro co nasadil život. Věděl, co ve vejci sídlí, věděl o Vyvoleném. Věděl o tom, že zemře, přesto tam šel. Arvian vstoupil do srdcí spousta tvorů, ač svou mlčenlivostí, a zůstane tam navěky. Jeho památka stále září nad našimi hlavami. A jeho srdce stojí v našich. Arvian byla osobnost a dračice nahlédnutím do jeho mysli vyřkla svůj slib: JÁ, UČEDNICE MOUDRÉHO ARVIANA, SLIBUJI, ŽE JEHO PAMÁTKA BUDE MOU RUKOU SEPSÁNA.
Zde máte přepis rukopisu. A kdo se ve slovech v této legendě vyzná, pozná, co mělo být řečeno a čí slova jsou vepsána. Legenda o Arvianovi je psána srdcem a duší, nikoliv slovy. Snad vstoupí tato slova vám do duše, stejně jako známost Arviana v našich duších, v duších těch, co poznali Moudrého víc.
(Psaní legendy trvalo dotyčnému od 16.10.2007 od 10:45 až do 17.10.2007 do 17:21)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama