Říjen 2007

Ledový drak

29. října 2007 v 21:15 | Akylasia+sesbírané informace+fenix.nest.com |  Draci

Popis postavy


Ledový drak (latinsky Draco Septentrionalis) je největší z pozemských draků (myslím tím draky, kteří se vyskytují v realitách blízkých našemu světu, se stejnými podmínkami a zemskými pásmy, které jsou i na Zemi). Je velmi těžký a mohutný, takže nemůže moc dobře létat, spíš jen popolétává, podobně jako třeba slepice Také nemá nijak velká křídla v poměru k tělu a váze. Ovšem vzhledem k jeho velikosti působí ta křídla jako obří plachty.
Má velmi krásné šupiny, v plném slunečním světle vypadají jako vytesané z ledu, někdy dokonce působí až průsvitně křišťálově. Je to jejich pomůcka, jak se udržet v teple. Stejně jako třeba lední medvěd, který má duté bezbarvé chlupy (proto se zdá být bílý), které lépe vedou jakékoliv teplo a světlo směrem ke kůži a nepustí ho tolik ven(z toho se dá také snadno odvodit, že nejběžnější barva ledového draka je bílá, béžová, lehce nazlátlá nebo namodralá až našedlá). Kůže je měkká, krásně černá a jemná, dělaly by se z ní krásné kožené oblečky Ale šupiny na ní jsou naopak velmi tvrdé, vypadají jako diamantové nebo skleněné a jsou také podobně tvrdé.
Je obdařen zuby tvrdými jak diamanty a úctyhodnými drápy. S jejich pomocí si hloubí jeskyně v ledových stěnách, zvlášť pak samice, které do takovýchto vyhloubených prostor kladou vejce.
Samice a samec se od sebe liší velikostí (samec je větší) a rohovitými výrůstky na hlavě. Samec má mohutnější "rohy", někdy obtáčející celou jeho lebku v působivém kruhu, skládajícím se dole u hrdla jen z malých růžků a nahoře na lebce z opravdu dlouhých a těžkých kousků. Samice má oproti němu jenom malý půlkruh.


Popis vlastností
Nejzajímavější na ledovém draku je ale jeho dech. Jako jediný drak má totiž místo ohňového mrazivý. Což znamená, že si na svojí kořist počíhá - vystopuje ji po čichu, pak zalehne v jejím dosahu a čeká, až se přiblíží nadosah. Následně se vzpřímí, vydechne oblak smrtonosného chladu a vrhne se na kořist, které ještě pro jistotu zlomí vaz silou své váhy a drápy.
Jeho přirozenou potravou jsou: lední medvěd, tuleň, mrož, polární vlk, ale i velryba(Ledoví draci žijí jen za sevením polárním kruhem). Díky svému dlouhému krku dosáhne i celkem hluboko pod vodu a i když nerad plave a lehko ve vodě ztrácí tělesnou teplotu, dokáže díky své váze a silnému stisku čelistí vytáhnout na pevný led i dost odrostlé mládě velryby, které se připlavalo nadechnout k dýchacímu otvoru. Při tahu velryb těsnými průlivy se ledoví draci sdružují a loví společně. Dokáží tak ulovit i dospělé.
A co vlastně pijí? Některým stačí jen sníh, jiní si zvyknou na ledovou vodu. Jsou na tom svým způsobem stejně jako lední medvědi.

Žije sám, je nedůvěřivý a agresivní k cizím a vetřelcům do jeho teritoria, matky s mláďaty nevyjímaje. Ledoví draci nejsou hloupější než jiní, jen jsou rádi sami. Nejspíš dost často trpí mírnou samomluvou. Jsou to takoví intelektuálové se zmrzlým kouskem velryby místo se skleničkou v ruce Chodí si zvolna po rozlehlých ledových pláních a přemítají o smyslu bytí a takových věcech.

Proč jsou bílí a ne černí? Za prvé je to kvůli skrytí, je to jejich obrana. Pokud je to ovšem nutné, jejich boj dokáže být nelítostný. Přestože se snaží jakkoliv zahřát, nepotřebují temnou barvu. Jejich krevní oběh je přizpůsoben chladu a teplo, které přijme drakovi koluje v žilách a ohřívá svým způsobem celé tělo.

Ledový drak je opravdový vrcholný predátor. Zemřít může jen stářím, nemocí, vyhladověním k smrti anebo na následky zranění, způsobené v drtivé většině případů jiným ledovým drakem. Stejně jako všichni draci, žije celá staletí. Vlastně se ještě nikomu z lidí pořádně nepodařilo zjistit, jakého věku se dožívají. Podmínky výzkumu draků za polárním kruhem jsou tvrdé a donedávna se tam drakologové mohli zdržovat jen krátké časové úseky. V posledních pár desetiletích se vybavení našich vědců zlepšilo, ale ledový drak je samotářský tvor s vysokou inteligencí. Když nemá zájem být zkoumán, prostě se vědcům ztratí. Takže už dokážeme s jistotou říct, že ledový drak běžně překročí věk půl tisíciletí, ale to je asi tak všechno.

Svátky mají, většinou spojené s lovem. I tihle samotáři jsou schopní a ochotní jednou za čas spolupracovat, samozřejmě v okruhu příbuzenstva. Jejich největší svátek je spojený s tahem velryb. Oni přes rok moc nejedí, i opravdu velký lední medvěd je pro ně spíš taková jednohubka. A zase nemůžou sežrat celou kolonii mrožů naráz, to by za chvilku neměli vůbec co žrát. Takže se vlastně celý rok jen udržují malými sousty. A když začne velrybí sezóna, scházejí se u míst, kde se velryby vynořují k nadechnutí a kde je draci společnými silami snadno můžou chytit a vytáhnout na břeh, aniž by museli skákat do vody. Mají už vybraná místa, kde se schází známí a přátelé, je to taková příjemná (pro draky) společenská akce, kde se dosyta najedí, poklábosí, vymění si novinky a své celoroční filozofické myšlenky, najdou si partnery a partnerky "na jednu noc", trošku se o ně i poperou. Tento svátek je jednou za půl roku.

Dokáže se vyšplhat až na vrchol nejvyšších pohoří, zvládá i krátké přelety ve výšce kolem 9 km n.m., tedy i nad Himalájemi Pokud myslíš, jak vysoko vyletí, když se prostě odpíchne od země a letí vzhůru, tak to není nic moc. Obecně dokáží spíš povyskočit s nějakou výpomocí křídel tak do trojnásobku své vlastní výšky, ovšem to se dá jen těžko pokládat za pravý let.


Mláďata
Obvyklý počet vejcí jsou dvě, z čehož jedno většinou zůstane neoplodněné. Samice se ze začátku stará o obě, ale pokud z jednoho neslyší odezvy (volání, škrábání a otáčení), tak ho vyhodí z hnízda nebo ho často i sežere. Sezení na vejcích je dlouhý proces a ona potřebuje bílkoviny, hodí se proto i ta troška v mrtvém vejci. Samotné hnízdo je pak tvořeno z oškrábaného ledu, rozdrceného na prášek, a ze sněhu. Samice vytvoří jakési jednoduché iglú, vypadající jako dokonalý kopeček z uplácaného ledu, ve kterém je udržována překvapivě vysoká teplota matčiným tělem, omotaným kolem celého hnízda.
Vylíhlé mládě se rodí už s vyvinutými zuby i drápy a je okamžitě schopné žrát maso a následovat matku. S tou pak putuje i na velké vzdálenosti za jídlem.
Pohlaví mláděte určuje náhodná genetická výbava obou rodičů, teplota v hnízdě a částečně i současná potřeba. Tím posledním se myslí, že draci jsou schopní podpořit vylíhnutí většího počtu mláďat určitého pohlaví. Většinou to nedělají, ale pokud by třeba zbyli v určité oblasti po nějaké katastrofě jen samí samci plus pár samiček, tak si zajistí, aby se nějaký čas rodily především samičky. A to nejen za pomocí udržování té správné teploty v hnízdě.
Samec se na výchově mláďat nijak nepodílí. Dokonce je může ohrozit na životě. Sice ne svoje, ty pozná, ale v cizích může vidět akorát další hladové krky.
Info: Informace jsou společně se mnou sesumírované ze stránky www.fenix-nest.com z dyskuze.

Legenda o Arvianovi

25. října 2007 v 23:16 | Akylasia |  Příběhy
Hvězdní draci obracejí své tváře k obloze poseté hvězdami. Dračice Sanmara je skryta v labyrintu jeskyní a její partner, vážený člen rodu Hvězdných draků přezdívaný Salamandr, nervózně přechází sem a tam. Všichni očekávají narození dalšího. Řev z labyrintu přiměl Salamandra nahnat se dovnitř a do sluje. Když vyšel opět ven, pyšně se ohlédl. Do měsíčního světla vyšla Sanmara a po jejím boku dráče, jehož čistě stříbrné šupiny se omamně leskly.
"Pohleďte, toto jest Arvian!" zvolal Salamandr. Ke hvězdám se vznesl ohlušující řev na uvítání Arviana.
Salamandr a Sanmara byly vážení bojovníci proti nerovnováze sil mezi Temnotou a Světlem. Arvian se stal oblíbeným dráčetem. Byl velmi učenlivý a dychtivý. Brzy, ještě v útlém věku, se naučil to, co mladší draci. V jejich věku, kdy se stále ještě učili, podnikl první výpravu proti Temnotě. Již v tomto věku dostal ránu, kterou těžce nesl do své smrti. Jeho duše se touto zkušeností uzavřela a málokomu se povedlo prodrat se skrze hradbu kolem.
Do domoviny Poslů noci, kde mají domov i Hvězdní draci, dorazila naléhavá zpráva. Temnota si dobrousila drápky. Hvězdní draci vysedávali na kraji srázu. Hleděli dolů, na stěnu Temnoty, která nedlouho po doručení vzkazu přišla na své místo. V její první řadě se dali rozeznat elfové, lidi, trpaslíci, jednorožci s majestátně zvednutými hlavami, draci všech barev, skřety a mnoho dalších. Jejich ryk zanikal v hřmění.
Salamandr a starší draci si povídali. Mladší draci nervózně podupávali a cvakali čelistmi. Arvian sám vzpřímeně seděl na kraji srázu a hleděl na Temnotu.
Salamandr si všiml Arviana. Vykročil k němu. Arvian určitě zaznamenal pohyb v zorném poli, ale nepohnul se. Klidně seděl dál a sledoval černou hradbu temnoty.
"Arviane?" promluvil Salamander a sedl si vedle něj. Arvian se nepohnul. Salamandr se mu zahleděl do očí. Měli zelenomodrou barvu laguny. Vyzařoval z nich klid. Salamandr si přál být stejně klidný, jako jeho syn. Byla to Arvianova první cesta a za nejbližší tisíciletí byl nejmladší, který se sem dostal tak brzy. Přesto nebyl nervózní, klidně seděl a bez bázně sledoval nepřítele. To Salamandr za klidem, pohotovostí a laskavostí skrýval strach.
"Čekají, až budeme všichni." zašeptal Arvian a teprve teď pohlédl na otce.
"Čekají na plnou armádu? To je bláznivé." odporoval Salamandr.
"Ale je to tak. Podívej. Drží své vojsko." prohlásil Arvian a kývl k nepřátelům. Salamandr se tam zahleděl a v duchu se zachvěl. Armáda Temnoty už chtěla útočit, ale narážela na černou barikádu.
"Pojď k nám." řekl Salamandr a vykročil zpět k ostatním. Arvian se zvedl a vykročil za otcem. Jeho útlé tělo se zavlnilo ve světle a jak šel, svaly pod šupinami mu jen hrály. Tenký dlouhý ocas připomínal bič a byl zakončen černým plamínkem s tisíci body, hvězdami. Sedl si vedle otce a zahleděl se do dálky. K Salamandrovi přilétla sova.
"Za chvilku budeme kompletní." ohlásila sova. Salamandr přikývl a zahleděl se do dálky. Brzy se objevil zvířený prach, nedlouho poté jeho původci. Vlci, jednorožci, medvědi, elfové, trpaslíci, gryfové a další, kteří chtějí nastolit zpět rovnováhu. Arvian se ohlédl k Temnotě.
"Připravuje útok." ozval se tiše a nevzrušeně. Všichni se podívali. Temnota protáhla pole působnosti. Pomalu přibližovala své kroky k patě útesu.
Obránci se stačili připravit na útok a pak to začalo. Temnota pustila řemeny svých poddaných a oni jako hladoví psi zaútočili. Všichni obránci se stáhli do linie a očekávali útok. Byl tvrdý a krutý. Polovina první linie padla, na obou stranách. Draci, gryfové a další tvorové s křídli se bili proti sobě, stejně tak i pěší bojovníci. Všude vládl křik nenávisti, bolesti, chroptění umírajících. Arvian se držel po boku otce a ničil nepřátele s povinností v očích. Nastala mu chvilka a otočil se za otcem. Bohužel právě ve chvíli, kdy ho několik harpyjí s draky roztrhly na kousky. Salamandr nevydal ani hlásku. Arvianovi se zatmělo před očima. Poklesl ve vzdušných proudech. Oklepal se a zamračil. Protočil se do kola a zlobně zařval. Společní obránci sebou cukli. Arvianův řev přehlušil mnohonásobně ryk boje i hrom z útrob Temna. Arvian roztáhl naplno křídla, mrsknul ocasem a jeho pohled připomínající mírnou lagunu se rozbouřil. Jeho tělo začalo zářit. Záře sílila a neustále postupovala od Arviana dál. Celkem brzy se objevil záblesk, který všechny oslnil na delší dobu.
Když se obránci rozkoukali, Temnota byla ta tam. Nikdo přesně nevěděl co se stalo. Všichni se rozdělili do skupin. Jedni ošetřovali raněné, další odklízeli mrtvé a dělili je na dvě strany, mrtví Temnoty a Světla. Pohřbívali je do hromadných hrobů s patřičnými ceremoniály. Poslední skupina hledala živé. Mezi raněnými se objevil i Arvian. Byl potlučený, měl spoustu modřin a spoustu tržných ranek způsobených přetlakem. Byl v bezvědomí. Rány ošetřili speciálním kouzlem, ale z bezvědomí ho nemohli dostat. To bylo na něm.
Arvianovi se v bezvědomí znovu vše odehrálo. Největší důraz kladl sen na poslední okamžiky. Salamandrovu smrt a ono kouzlo. Neotevřel oči, ale vznikl kolem něj shon. Sen se částečně přeléval do skutečnosti. Arvianovi rány se opět otevírali.... Když Arvian nad bojištěm roztáhl křídla a slyšel svůj řev, plně jeho mysl ovládala zloba. Temnota věděla, jak je nebezpečný a pokusila se ho v mysli zmanipulovat. Ale Arvian si ponechal zdravý rozum a nepodlehl. Vyháněl Temnotu ze své mysli a po tvářích se mu kutáleli slzy. Ucítil tlak v celém těle, ale nepokusil se ho zastavit. Něco laskavého mu říkalo, ať to nedělá. Cítil, jak mu kůže a šupiny praskají, ale nebyl schopen ani vykřiknout. Cítil svou teplou krev, jak mu vytéká z ran pulsujících bolestí, ale nedokázal se regenerovat. Neměl strach, necítil smutek a ani bolest. Nebo, spíše, nic z toho nevnímal. Avšak cítil, když tlak pominul. Jeho netečnost vystřídala slabost. Palčivě bílé světlo ztemnělo a Arviana uchopila něžně do náruče Paní spánků, moudrá a laskavá Elfentier.
Již druhý týden se o Arviana starali. Čistili a obvazovali stále se otvírající rány. Čtrnáct dní uběhlo od války rovnováhy, když se na světlo opět podívali lagunově modré oči Arviana. Byl v pokoji, sám a v šeru. Cítil pulsující bolest při stahování se ran. Pootočil hlavou. Nikde nikdo. Arvian se lekl, že nikdo nepřežil. Laskavá Elfentier ho něžně pohladila a utišila příběhem v říši snů. Vzpomínkami na vše dobré, na veselé dny, kdy byl dráčetem, kdy se učil nebo vyhříval na slunci. Svou utkanou pavučinu snů přerušila až tehdy, když se dveře Arvianova pokoje neslyšně a pomalu otevřeli. Tehdy se stáhla a jala se navštívit další tvory lačnící po snu.
Do pokoje vešla mladá dívka a za ní maličké dráče hvězdného draka. Dívka se sklonila nad Arvianem. Zlehka se dotkla obvazů a něžně, s mateřskou opatrností, rozvazovala bílou látku. Mladá dračice seděla na zemi a sledovala dívčino počínání. Náhle se přikrčila a couvla. Zakňourala na dívku.
"Ale no tak. Arvian je hrdina, toho se nemusíš bát." pronesla dívka něžným, jasným hlasem. Dračice opět zakňourala. Tehdy dívka zvedla oči a setkala se s Arvianovým pohledem.
"Jste vzhůru. To je dobře." zašeptala a odmotala poslední kus zakrývající první ránu. Nebylo po ní ani stopy.
"A regenerace vám taky funguje. Výtečně." usmála se. Arvian ji bedlivě sledoval a snažil se jí pomáhat. Stejně tak i zarputilá mladá dračice.
Arvian se rychle uzdravil. S radostí nasával svěží vzduch a procházel se mezi stromy. Občas zjistil, že ho mladá dračice sleduje. Především podle volání z kolonie. Usmíval se tomu. Sám takový kdysi byl. Utíkal za hrdiny a nedbal starostlivého volání. Povzdechl si. Dobře si pamatoval, jak jeho otec zemřel. A teď je sám. Sanmara během těch čtrnácti dní zemřela steskem a starostmi o něj.
"Arviane, neviděl jsi tady tu malou potvoru?" zeptala se jedna dívka, která se vynořila z keřů po straně cesty. Arvian se postavil na zadní a rozhlédl se. Dopadl zlehka zpět na všechny čtyři a zavrtěl hlavou.
"I tak díky." usmála se a zmizela mezi stromy. Arvian se otočil a pousmál se. Z křoví vylezla ona malá hvězdná dračice.
"Díky." pronesla jasným a krásným hlasem. Pokýval hlavou. Od doby, co se probudil, nepromluvil. Vykročil zase dál. Vedle něj poskočila dračice.
"Víš, že jsi jeden z nejváženějších draků?" zeptala se. Když Arvian nijak nereagoval, pokračovala: "Slyšela jsem o tobě. Každé dráče chce, aby jsi ho učil."
Odmlčela se a blankytně modrýma očima ho zkoumavě sledovala.
"Ty bys nechtěl nikoho učit?" zeptala se. Arvian opět nereagoval.
"Já od tebe chci taky učit. Chci bojovat, jako ty."
"Ty a bojovat?" otočil se na ní. Ten hlas byl nádherný. Svěží, jasný, jemný a sladký....
"Promluvil jsi... Nic si z toho nedělej, já taky kolikrát slibovala, že se s někým nebudu bavit a porušila to." usmála se, když sebou Arvian škubl. Pak se něžně usmál.
"Jsi šikovná.... Budu tě učit. Jsi velmi nadaná." řekl mírně. Vykročil kupředu a zmizel strnulé dračici z dohledu.
Jak Arvian slíbil, tak splnil. Brzy z rána chodil pro dračici a všichni byli šťastní. Arvianův hlas se od té doby každé ráno rozezněl okolím, nad hlavami všech. Chodili za ním pro rady. Nikdo ovšem nikdy neslyšel jeho smích. Arvian stárl a udržoval rovnováhu mezi Temnotou a Světlem. Občas to nezvládl, ale vždy to společně se všemi ostatními, nejen posli noci, udrželi a vše vrátili zpět. Arvian se stal váženým členem, o to víc, když hvězdných draků zůstalo jen pět, po jednom z útoků na jejich kolonii. Stále učil onu dračici. A té se v jeho stáří konečně povedlo to, co od velké bitvy nikomu. Nad zemí poslů se rozezněl jasný, upřímný smích. A všichni věděli, čí je. Arvianův. Od té doby i v jeho očích drobně plápolali jiskřičky veselí.
Všechny zamrzelo, co se stalo. Hvězdnou zemi opět narušila Temnota. Tam padlo spoustu poslů, kteří museli ubránit svou zemi, díky útoku, který je Arvian naučil. Posledních pět hvězdných draků bránilo svůj rod. Posledních pět jich zbylo i pod vedením pána poslů, Asana.
Arvian byl z tohoto vítězného souboje vážně zraněn. Nebýt moudrého jednorožce Liga, zajisté by zemřel. Ani regenerace neúčinkovala. Paprsky srdce, útok, který do té doby poprvé dokázal jedině Arvian v mládí, byl namáhavý. Čtvrtku poslů zabil, čtvrtku těžce zranil a čtvrtku lehce. Tento útok zachránil zemi poslů, ale mnoho z nich usmrtil. Lig dokázal Arviana uzdravit. A jeho žákyně byla u toho. Byla vždy při svém učiteli. A ona jediná měla dovoleno nahlédnout do mysli a zjistit, co vše se stalo. Snad počítal s tím, co se bude dít dál.
Stačilo se mírně pootočit. Ucítila závan a ohlédla se. Cukla sebou, neboť místo, kde ležel Arvian, bylo prázdné. Všichni poslové se dali do hledání. Ona dračice se vydala po jeho posledních stopách, až na kraj temné propasti. Tam ovšem stopa končila. Stačila však rada jedné výtečné jednorožky, Ligově dceři. Dračice ji k tomu nechtěla pustit, ale její radu si vzala k srdci. Vrátila se na místo, kde končila Arvianova stopa. Zavřela oči a nechala svou duši putovat kolem. Hledala srdcem, jak jí bylo řečeno. Znovu objevila stopu a vydala se po ní. Vydala se do středu propasti.
Kosa smrti se zableskla v záři Temnoty, jejíž chtivé drápy se zasekli do těla. Okolím se však nerozezněl křik bolesti, ale křik vítězství. Dosáhl svého. Zvítězil, přestože ti, co se to dozvěděli, nechápali... Temnota zmizela. Chabé tělo kleslo k zemi. V chladných spárech svírá zlatavé vejce s modrými žilkami. Pohled obrátil k němému pozorovateli, věrné učednici, dračici.
"Postarej...... se..... o něj." zašeptal chabým hlasem. Svalstvo se zachvělo, oči se naposledy zablýskly. Oslnivá záře proměnila třpytivé tělo hvězdného draka v záři. Zář se usměrnila do tvaru hvězdy. Obrátila svůj směr k nebesům, mezi své. Hvězdy se shlukly kolem a jejich záře rozjasnila okolí do bledé, kouzelné, oslnivé záře. Navrátil se domů. Jeho sen byl vyplněn.
Arvian zemřel čestně. Svůj život nasadil za život mladého, chytrého dráčka modré a zlaté barvy. Arminas už ve svém útlém věku umí mnoho. Arvian věděl, pro co nasadil život. Věděl, co ve vejci sídlí, věděl o Vyvoleném. Věděl o tom, že zemře, přesto tam šel. Arvian vstoupil do srdcí spousta tvorů, ač svou mlčenlivostí, a zůstane tam navěky. Jeho památka stále září nad našimi hlavami. A jeho srdce stojí v našich. Arvian byla osobnost a dračice nahlédnutím do jeho mysli vyřkla svůj slib: JÁ, UČEDNICE MOUDRÉHO ARVIANA, SLIBUJI, ŽE JEHO PAMÁTKA BUDE MOU RUKOU SEPSÁNA.
Zde máte přepis rukopisu. A kdo se ve slovech v této legendě vyzná, pozná, co mělo být řečeno a čí slova jsou vepsána. Legenda o Arvianovi je psána srdcem a duší, nikoliv slovy. Snad vstoupí tato slova vám do duše, stejně jako známost Arviana v našich duších, v duších těch, co poznali Moudrého víc.
(Psaní legendy trvalo dotyčnému od 16.10.2007 od 10:45 až do 17.10.2007 do 17:21)